space English French German Spain Italian Dutch Russian další překlady

 


To, co si na tomto webu přečtete, není obsah infantilní počítačové hry "Cold War - Behind the Iron Curtain", nebo podobně hloupého amerického filmu "Čtvrtá válka",
ze kterých současná mladá generace čerpá "znalosti" o západní hranici mezi Československém a Německem, to je - naštěstí už minulá - realita
. Realita plná komunistické ideologie a nepříjemných zkušeností s režimem - nemá smysl na ni vzpomínat s dojetím. S odstupem času však má většina
negativních zážitků už "otupeny hrany" a je tak možno vzpomínat i na "dobu vojenskou" bez emocí a s nadhledem.

 

Vojenská stanoviště elektronického průzkumu podél železné opony


 Velkým problémem bylo – vzhledem k možné velikosti knihy - stanovení priorit jednotlivých kapitol historie radiotechnické brigády ZU. Po dlouhých debatách s bývalými příslušníky praporu, pluku a brigády bylo rozhodnuto publikovat maximum dobových fotografií, projektových schémat a vzpomínek pamětníků, tedy věcí, které mohou odejít (a také rychle odchází) spolu s pamětníky. V knize tedy není zdaleka všechno, v době přípravy k tisku měla přibližně 1400 stran formátu C5. Pro účely tohoto vydání byly vyjmuty popisy některých zahraničních průzkumných stanovišť a vybraných typů používané techniky. (Kromě PSS). (V současné době (prosinec 2015) mám již zpracováno více než 10 stanovišť na území bývalého západního a minimálně 8 stanovišť na území východního Německa). V knize proto zůstala pouze ta nejbližší k našemu území, východoněmecký Brocken byl vybrán pro dřívější spolupráci se zde umístěnými  jednotkami SSSR.Zpracovány, ale nepublikovány zůstaly i některé kapitoly, popisující speciální průzkumnou techniku z doby studené války.

V roce 2012 byla však již většina bývalých posádek i stanovišť opuštěna, vykradena či zbořena a jejich historická paměť porušena. Velmi brzy se tak s původní podobou stanoviště Poledník, Havran a po roce 2013 pravděpodobně i Čerchova, budete moci seznámit pouze v této knize, protože pamětníci počátků jejich historie buď již nežijí, nebo je jim více než 80 let.

Obdiv náleží i pamětníkům, kteří se takřka neznámému člověku rozhodli důvěřovat a podělit se o svoje životní příběhy, zapůjčit soukromé materiály a dále nezištně spolupracovat na obrazu minulé doby, kterou svým životem spoluvytvářeli. Mnohým z nich zveřejnění jména nevadí, další se rozhodli zůstat v anonymitě. Ať už patříte do první nebo druhé skupiny, většina z vás se mnou čile korespondovala za účelem zaslání určitého popisu. O to víc si toho cením, protože v uplynulém období se našlo i mnoho pamětníků, často pouze slibujících, nicméně na zaslání dokumentů a osobních vzpomínek skoupých. Velice rád bych touto cestou poděkoval všem, kteří mi pomohli a pomáhají ve všem, co pro zpracování historie našeho společného útvaru dělám. Já osobně jsem věnoval přibližně 30 pracovních dnů práci v archivu a nespočet večerů při následném zpracování získané dokumentace. Vytvoření každé kapitoly knihy zabralo přibližně 150 hodin práce. S velkou částí nákresů stanovišť, popisu speciální techniky a jejího rozmístění na stanovištích mi pomohlo i několik z vás.

Část informací, souvisejících s historií našeho útvaru přesto nebylo možné zveřejnit, ať už z důvodu existence nástupnických útvarů nebo zákonné lhůty 30 let podle archivního zákona, která mi tak určila konečné datum zpřístupnění dokumentů v archivu na rok 1981. Novější kapitoly jsou tedy složeny převážně z osobních zkušeností autora nebo vzpomínek pamětníků, objektivnější historii posledních 30 let musí zpracovat později někdo z mladších nástupců.

Při tom všem však nezapomínejme, že minulost není černobílá, netvoří ji jenom ti dobří nebo jenom ti špatní, ale interakce jejich činností. Pokud se budeme snažit vidět historii armády a jejich zpravodajských složek pouze jedním - často ideologicky zaměřeným - pohledem, nikdy se pravdu nedozvíme.

Mapa stanovišť v okolí železné opony. Část z nich je v knize popsána

Mapa stanovišť v okolí železné opony. Část z nich - ty označené zkratkou - je podrobně popsána v knize

 

Zatím se podívejte na na některé animace a videa z jednotlivých stanovišť. (Texty budu průběžně opravovat, neodpovídají již současné realitě (dělal jsem je v roce 2009) a nesedí některé odkazy na jiné weby).

 

 

Pohraniční průzkumná stanoviště


Dovolím si vás pozvat na několik animací objektů, popisovaných na tomto webu. Jestliže se vám neukazují titulní fotografie na místě videa, nemáte pravděpodobně nainstalovánu podporu Flash playeru nebo ho nemáte zapnutý. (Stáhnout si ho můžete třeba zde).K prohlížení je doporučena rychlost připojení minimálně 10 Mb/s. (10 Mbps).



Muzeum železné opony Čížov


Jak vybudovat terénní muzeum železné opony?

Na počátku byl bezpochyby někdo hodně prozíravý, kdo v období všeobecného ničení všeho, co mělo v názvu "pohraniční", vzal za své uchovat jednu část jako "memento mori".

Jak už tak v Čechách a na Moravě bývá "dobrým" zvykem, původní myšlenka byla dobrá, její realizace a zvláště udržování už hodně pokulhává.

Z původního zabezpečení je zachována obslužná komunikace, ježkové a jehlanové zátarasy, oplocení z ostnatého drátu a strážní věž. Jeden z nejvíce známých pohledů - téměř na všech webech - je záběr na "špačkárnu" (strážní věž), umístěnou v nejvyšším místě stěny. (405 metrů nad mořem). V poli u Čížova však najdete jenom zbytky mechanické zábrany (plotu), navíc neudržovaného - na fotografiích je vidět například roztrhané dráty v průlezech stěny, což by v době PS těžko prošlo. Také nejsou osazeny nebo alespoň naznačeny spoje pro elektroniku plotu, takže v mladších návštěvnících to často vyvolává dojem snadnosti překonání.

V textech na informačních tabulkách se vyskytují i některé praktické chyby. (Například není pravdou, že tento úsek u Čížova je jediným dochovaným úsekem železné opony v Česku. Stačí se jenom projet podél hranice a hned najdete několik dalších - postupně je tady budu zveřejňovat. Část bývalé železné opony tvoří dodnes oplocení obory, kolem kterého pojedete, když se vydáte od zámečku Pohansko směrem k soutoku řek Moravy a Dyje. V oplocení jsou zachovány originální brány a branky, které používala PS. Je však z velké části poškozena, protože v tomto úseku se Dyje velmi často vylévala z břehů dále přes plot a signálka se na tu dobu vypínala. Další části zachované železné opony najdete i v oblasti nově obnovovaných vesnic v České Kanadě. Farmáři si totiž rychle uvědomili, že původní opona je vhodná na patvinách jako plot pro dobytek.)

Pokud budete pokračovat po turistické cestě za plotem, dojedete po chvíli na vyhlídku u rakouského Hardeggu. Po vedlejších silnicích nás cyklostezka zavede přes Hardeggskou vyhlídku do Hardeggu, nejmenšího města Rakouska ležícím pod středověkým hradem na řece Dyji a hraničním přechodem pouze pro pěší a cyklisty.

Pokud chcete na svůj web dát odkaz na toto video, použijte tento odkaz - http://elektronicka-valka.ilcik.cz/content/video/index.php#cizov

 

 

Vojenské průzkumné stanoviště Milíře


 

Odposlechové stanoviště Milíře bylo společným pracovištěm několika průzkumných jednotek, jak ČSLA, tak později (po roce 1970) i Sovětské armády. Ta si zde dokonce vybudovala novou kasárenskou budovu, přeměněnou dnes na ústav pro seniory.

Na počátku padesátých let byla na vrchu Javořina vybudována vidová hláska protivzdušné obrany státu, v roce 1959 byl vybudován objekt radiového průzkumu. Protože po roce 1968 působila v obci také jednotka Sovětské armády, pro kterou byla vybudována přístavba objektu. Pro potřeby Sovětské armády byly v obci postaveny dva dvojdomky, dům o dvanácti bytech a rozlehlý objekt kasáren. Zároveň byl zrekonstruován obecní vodovod, zřízena jedna větev kanalizace a čistírna odpadních vod. Po odchodu Sovětské armády přešel bytový dům a dvojdomky do majetku obce a z kasáren byl zřízen Domov pro osoby zdravotně postižené.

Při poplachu se vyjíždělo na Přimdu, někteří vojáci roty byli odveleni někdy i s autem na Dyleni a v Mariánských Lázních. Nejbližší rota podobného zaměření byla Tišina. Vojáci spadali pod 19. průzkumný prapor (Vú 4436) v Tachově, jehož předchůdce - 11. průzkumná rota, byla vytvořena v listopadu 1950 v Plzni. Tradice uvedeného útvaru sahají do počátku prosince 1948, kdy v posádce Plzeň, u pěšího pluku 18 vzniklo rámcové velitelství průzkumné roty a pěší průzkumná četa. Rámcovému velitelství průzkumné roty po výcvikové stránce dále podléhaly průzkumné čety u pěšího pluku 11 v Písku a pěšího pluku 35 v Domažlicích. Na sklonku roku 1950 se na jejich základě v podřízenosti velitelství tehdejší 11. pěší divize vytvořila 11. průzkumná rota Plzeň, k 1. říjnu 1958 rozšířena na 11. průzkumný prapor, poté od 1. září 1961 opět redukován na rotu a redislokován do Vysočan (tj. v Boru u Tachova). Od května 1964 se nachází v Tachově, kde byla také v roce 1966 opět rozšířena na průzkumný prapor. V této podobě útvar působil až do 31. října 1991, kdy zanikl.

V okolí se - podobně jako po celých bývalých Sudetech - vyskytuje mnoho novodobých osídlenců z Holandska, kteří zde opravují domy a zabydlují se. Je to zajímavý fenomén posledních deseti let - vytváření prakticky nových holandských obcí v Česku. Své o tom ví například obyvatelé okolí Lipna nebo některých obcí na Vysočině.

Budova roty českého odposlechu již v současnosti neexistuje, její demolice začala okolo roku 2007 - na její postup se můžete podívat i na tomto videu. Z bývalých ruských kasáren je obytný dům. Od poloviny devadesátých let není vojenský objekt používán, v roce 2007 byla zahájena jeho rozsáhlá přestavba na bytový dům, v němž po dokončení v roce 2009 bude 28 nových bytových jednotek. (To je onen dům, který je zmíněn v níže uvedeném popisu bývalého stanoviště). Původní vodovod v obci byl vybudován pro potřebu armády, vodojem byl vlevo od nynějšího vodojemu, který byl napájen z dosud používané tzv. vojenské studny poblíž čp. 56. Na počátku sedmdesátých byla na tento vodojem připojena také obec. V souvislosti s výstavbou dalších objektů sloužících armádě byl vybudován nový vodojem a západně od vodojemu u lesa dvě nové studny a zároveň vpravo od hřbitova čistírna odpadních vod. Odkanalizované jsou bývalé vojenské objekty a jen malá část obce.

Podrobný popis tohoto odposlechového stanoviště hledejte v příslušné kapitole. Zde si také přečtete o službě vojáků na tomto stanovišti..

Pokud chcete na svůj web dát odkaz na toto video, použijte tento odkaz - http://elektronicka-valka.ilcik.cz/content/video/index.php#milire

 

 

Čerchov historický


 

Když jsem nastoupil jako mladý poručík v tuhých normalizačních letech do "ostré" služby na bájemi opředené Chodsko, ještě ani zdaleka jsem netušil, co všechno to znamená.

Po několika měsích služby v posádce jsem nastoupil jako technik průzkumných zařízení na všechna pohraniční stanoviště našeho praporu.

Mezi nimi zřetelně vyčníval nad obcí Klenčí vrchol, podle kterého dostala moje vojenská posádka jméno.

Služba u pohraniční posádky na Chodsku byla - oproti jiným odposlechovýmo stanovištím - v něčem jiná. Klenčí pod Čerchovem - jako jedna z tradičních chodských obcí - oplývala tradicemi, bohužel často předávanými čtením uměleckých falsifikátorů dějin Aloise Jiráska a Mikoláše Alše.

Jako čerstvému vysokoškolákovi z Moravského Slovácka se mi velmi líbilo ono chodské lpění na tradicích, dodržování zvyků z minulosti. Jako malý český výběžek v německy mluvících Sudetech si to mohli dovolit, stačilo však zajet kousek severozápadním směrem k Tachovu (Zvon, Havran) člověk uviděl tu hrůzu několikrát vysídleného pohraničí, bez původních obyvatel, bez historické paměti, kterou noví obyvatelé nemohli - při nejlepší vůli - mít.(A že ta vůle ještě častokrát chyběla...)

Vzpomínám, jak jsem byl zpočátku překvapený, když jsem se začal dovídat tu pravou historii Chodska a jejich obyvatel, učil se jejich dialektu, sbíral informace o kraji, ve kterém sloužím. Velmi mi to později - po návratu na Moravu - pomohlo v genealogických bádáních po předcích mého rodu.

I proto jsem vytvořil kapitolu, popisující odposlechové stanoviště Čerchov, tak rozsáhlou. Tento kopec si to zaslouží.

Takže si můžete - spolu se mnou - vychutnat obrazovou historii Čerchova. Od doby stavby původní dřevěné rozhledny ke konci 19. století, výměně pozemků hraběte Stadiona na vrcholu za jiné, stavba první a posléze druhé chaty (útulny). Na animacích uvidíte dělníky, budující lepší cestu na vrchol, oslici Soňu, pomáhající nájemci chaty dopravovat nahoru proviant a poštu i originální starodávné "lyžníky". Někde uprostřed filmu si všimněte zimního záběru na starou (Kurzovu) věž, ještě se zničenými a rozbitými okny těsně po válce.

Pokud chcete na svůj web dát odkaz na toto video, použijte - prosím - tento odkaz - http://elektronicka-valka.ilcik.cz/content/video/index.php#cerchov_historicky

 

 

Vojenské průzkumné stanoviště Čerchov


 

Několik let po skončení druhé světové války a stále více bipolárnímu dělení světa došlo i na Čerchov. Nejprve byl - při obsazování a krytí hranice vojskovým, nikoli policejním pochůzkovým systémem - využit jako středisko jednotek SNB.

Po vzniku vojsk rádiového a radiotechnického průzkumu se našlo další využití - jeho vynikající nadmořská výška, umístění přímo na hranici a vizuální i rádiová viditelnost ho předurčila pro bezkontaktní získávání informací z rádiového spektra. Bohužel se - na rozdíl od západního Německa - nenašla politická vůle vyřešit koexistenci vojenských a civilních zařízení (turisti) na vrcholu Čerchova. Politická zvůle tehdejšího režimu se projevila faktickým vyvlastněním a následným zákazem vstupu nejen pro turisty, ale všechen civilní život, neboť vrchol samotný se ocitnul v přísně hlídaném hraničním pásmu.

Na získávání informací z rádiových a radiotechnických přijímačů se podílela rozvědka ministerstva obrany i vnitra. S těmi druhými se časem na vrchol dostala i rozvědka z východního Německa, která neměla jazykovou bariéru při průzkumu na západ. Jejich působení bylo obvykle časově limitované a doprovod jejich technice při přesunu Českou republikou jim dělala naše státní bezpečnost. (Antény a přijímače přepravovali vždy v lehkých nákladních vozech se zamazanými znaky Národní lidové armády NDR na dveřích). Ubytování a pracovní prostory měli společné s rozvědkou vnitra, tj. současný domek vedle nové věže. (Nyní - při pohledu od brány - v pravé části radioamatéři a v levé občerstvení).

Podrobný popis tohoto odposlechového stanoviště hledejte v příslušné kapitole. O službě vojáků na tomto stanoviště si můžete přečíst na této stránce.nebo i v popisu posádkových kasáren Klenčí pod Čerchovem.

Pokud chcete na svůj web dát odkaz na toto video, použijte - prosím - tento odkaz - http://elektronicka-valka.ilcik.cz/content/video/index.php#cerchov_vojensky

 

 

Čerchov v současnosti - příliš pomalá obnova


(budovy na Čerchově - kasárna v Klenčí pod Čerchovem - rota Pohraniční stráže Čerchov (Malinová hora))

 

Jak dlouho trvalo převzetí alespoň části Čerchova zpod vojenských rukou, tak dlouho trvá i jeho obnova. Když se podíváte na katastrální mapu Čerchova, je vidět, že pozemek se dělí mezi dva majitele - jednu z přilehlých obcí a město Domažlice, které v okolí Čerchova vlastní rozsáhlé lesy. (Hranici katastru tvoří ta tenká fialová čára, která se níže uvedenými restitucemi změnila).

Vzhledem k tomu, že vojenský útvar v Klenčí byl zrušen, bylo potřeba vypořádat vlastnictví nejen k posádkovým kasárenským budovám, ale i části budov na Čerchově. Rozhodnutím vlády ze dne 12. června 1996 česká vláda "s o u h l a s í s převodem vlastnického práva k přebytečnému a neupotřebitelnému nemovitému majetku státu, k němuž vykonává právo hospodaření ministerstvo obrany", čímž byla budova kasáren v Klenčí pod Čerchovem beúplatně převedena městu Klenčí pod Čerchovem pro potřeby obce - sociální účely pro sociální bydlení, hudební školy, skladů a dílen pro technické služby obce, parkových ploch pro podnikatele, stanici pohraniční policie.V době převodu byly budovy v posádce oceněny na 32.5 miliónu korun.

Podobným způsobem se - podle usnesení vlády č. 1485 z 24. listopadu 2008 - bezúplatně převedla do vlastnictví územních samosprávných celků podle zákona č. 174/2003 Sb., o převodu některého nepotřebného vojenského majetku a majetku - i bývalá rota PS Čerchov do majetku města Domažlice s účetní hodnotou téměř 21.5 milionu Kč. (Rota byla nedlouho předtím dostavěna jako nové budovy - její zoufalý dnešní stav uvidíte na videu).

Tím byly vypořádány pozemky a budovy mimo Čerchov, zbýval samotný vrchol. Na ten bylo uplatněno usnesení vlády o bezúplatném převodu vymezeného nemovitého majetku vybraným spolkům ke zmírnění některých majetkových křivd způsobených těmto subjektům z roku 1996. (č.j. 709/96, posléze realizovaný jako usnesení vlády 555). Podmínkou bezúplatného převodu bylo například, že spolek, který žádá o navrácení majetku, je pokračovatelem ve smyslu názvu, stanov, předmětu a rozsahu činnosti spolku, který měl předmětný majetek ve vlastnictví ke dni 25. února 1948 a předloží o tomto čestné prohlášení, dále že činnost spolku je vykonávaná nejméně do 25. února 1948 a nejpozději od 1. ledna 1991 a měla a má veřejně prospěšné zaměření. Důležité bylo i rozhodnutí vlády, že nemovitý majetek bude vydán ve stavu, v jakém se ke dni převodu nachází. Spolky ani stát nemají v souvislosti s převodem předmětného majetku nárok na jakékoliv finanční náhrady při změně stavu majetku, náhrady za ušlý výnos.

Konkrétní jednání mezi Ministerstvem národní obrany a turisty (KČT) však dlouho nevedla ke kýženému konci. Diváci televizního cyklu "Rozhlédni se, člověče", si možná vzpomenou, že natáčecí štáb se ještě v roce 1998 musel spokojit pouze se záběry Čerchova snímanými přes plot opatřený ostnatým drátem. V létě roku 1999, už po odvysílání dokumentu, bylo turistům povoleno uspořádat velký mezinárodní sraz spojený s výstupem na čerchovskou věž. Nakonec byla 1.listopadu 1999 rozhledna i s malou částí přilehlých pozemků definitivně vrácena odboru KČT v Domažlicích. Ještě v témže roce vyhlásili turisté veřejnou sbírku a pustili se do nezbytných oprav. Zpevnili především zdivo věže a zabezpečili přístup na vyhlídkový ochoz. Zachráněnou rozhlednu předali turisté veřejnosti na velkolepé oslavě 16.července 2000. Práce na obnově Kurzovy věže a přilehlého areálu tím však neskončily.

Na rozdíl od šumavského Poledníku je zde jeden problém - po částečných restitucích, daných nařízením vlády z 25. října 1996, má najednou Čerchov 4 vlastníky (KČT, armáda ČR, Domažlice, Klenčí), zatímco u Poledníku to byl jenom stát. Dohoda mezi těmito vlastníky je momentálně největší překážkou obnovy stanoviště s možností čerpání "evropských" peněz. U Poledníku nemohly zákonitě vzniknout žádné třenice, protože vlastník byl pouze jeden, úpravy proběhly rychle a bez hádek. (Nepočítám-li šumavské ekology).

Těsně před sametovou revolucí v osmdesátých letech neexistovala na Čerchově už ani jedna z původních turistických chat. Obě byly zbourány do léta roku 1989. (Poslední na jaře 1989, při budování základů pro novou telefonní ústřednu bylo používáno silnější výbušniny, která narušila statiku staré budovy a proto byla zbourána). Zbyla jen Kurzova věž s upraveným anténním prostorem, kde byla soustředěna část odposlechu rádiových provozů litoměřického útvaru. (Podotýkám jen, že vnější anténní prostor byl ovšem už v takovém zoufalém stavu, že byla téměř sebevražda na něj vstupovat - vím to z vlastní zkušenosti, byl jsem tam upravovat anténu pro přenos dat na Zbiroh. Nicméně, občas se tam právě kvůli nastavení antén muselo).

Co uvidíte na videu? Podle původních plánů měly být už v průběhu roku 2006 zbourány některé staré budovy na Čerchově, např. staré kůlny nebo stará trafostanice, což se v roce 2007 podařilo. V dezolátním stavu však stále zůstává bývalá jídelna, bývalé ubytovací prostory pro vojáky základní služby ve směnách a místnosti dozorčího stanoviště.

Místní těmto budovám přezdívají "azbestové království". Skutečnost 2000? Stále stojí, navíc v daleko dezolátnějším stavu. I další budovy na vrcholu byla rozděleny do vlastnictví jednotlivých subjektů a označeny, takže na videu poznáte, který z nich se stará o svěřený majetek a který ne...

KČT se snaží těsně vedle základů staré Kurzovy věže v roce 2005 stavět novou turistickou útulnu. V roce 2006 je útulna už postavena. Čerchov a Kurzova rozhledna tak opět budou chloubou celého Chodska. V roce 2007 se dá v turistické útulně pod věží hezky posedět i při deštivém nebo mrazivém počasí okolo tří stolů a krásně hřejících krbových kamen. V místnosti je dále umyvadlo (zatím netekla voda), několik elektrických zásuvek a nástěnky s historickými fotografiemi Čerchova. Další budovou, poskytující částečně i občerstvení, jsou místnosti bývalého ministerstva vnitra. Jinak pozor na otvírací dobu - bez ohledu na pěkné počasí nebo dlouhý slunný den se zavírá v17 hodin. Na stanoviště se sice dostanete i potom, ale na věž nebo pro občerstvení už ne! (Stejně tak je věž zavřena i přes den, pokud je deštivo a není výhled).

Edit (březen 2011) : Podle některých informací na webech je opět vrchol Čerchova přes týden uzavřen. Dávám tuto informaci bez záruky, nemohu ji ověřit. Důvodem jsou prý nájezdy místních sběračů barevných kovů. Ověřeno však mám to, že i zbytek Čerchova by se měl velmi brzy změnit. Armáda se totiž zbavuje dalšího nepotřebného majetku a s velkou pravděpodobností převězme další prostory na vrcholu město Domažlice.

Vrch Čerchov se nachází v CHKO Český les a pohyb motorových vozidel v této oblasti se řídí § 28 odst.(1) písm.c) zákona č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny : vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a místní komunikace a místa vyhrazená orgánem ochrany přírody je zakázáno. Výjimku ze zákazů uděluje Správa CHKO Český les, nám. Republiky 110, 348 06 Přimda.

Změnu kasáren v bývalé posádce Klenčí pod Čerchovem a PS roty Čerchov hledejte zde nebo jako součást videa. Pokud chcete na svůj web dát odkaz na toto video, použijte - prosím - tento odkaz - http://elektronicka-valka.ilcik.cz/content/video/index.php#cerchov_obnova

 

 

Průzkumné stanoviště Dyleň v době vojenské...


 

Po válce zanikla řada osad, hora Dyleň byla přeťata "dráty"hraničního pásma a na vrcholu hory vybudovali vojáci rozsáhlý areál pro radiotechnické jednotky.

Až do roku 1973 byla na vrcholu pouze dřevěná věž, dřevěné rampy, jeden zděný baráček cca 4x6m a jeden "papírový" barák cca 5x10m a okolo jeden ostnatý drát metr nad zemí a země "nikoho". (Právě tu dřevěnou věž z počátků přítomnosti vojáků na Dyleni uvidíte hned na počátku videa).

V roce 1962 sloužilo u 1. praporu VU 7495 v Mariánských Lázních asi 15 vojáků základní služby a 10 důstojníků, do konce roku 1964 bylo již v Mariánských Lázních asi 300 vojáků!

Podotýkám, že v té době vojáci na vrcholu Dyleně sloužili, ale nebyli tam ubytováni. Vrchol nebyl dosud odlesněn a neexistoval přívod elektrického proudu.

Vojáci Vú 7495 na Dyleni v roce 63 na jaře byli ubytováni v malé roubené budově na pokraji lesa, nad tehdejší rotou PS. Její půdorys, tedy půdorys roubenky, byl ještě v roce 1999 patrný podle základů v prostoru za levým zadním rohem zchátralé budovy roty PS. Byla to chatička o třech místnostech. Asi v polovině roku 1963 se začala budovat ubytovací budova v prostoru PS pod Dylení.

V letech 1963-64 se začalo zaměřovat v polních podmínkách na Havranu, někdy na věži v Aši a na Přimdě. Byly to začátky, ale pro vojáky ZS to bylo dobrá vojna. Žádná buzerace, protože důstojníci byli specialisté. Až asi v roce 1970 zahájena výstavba zděné věže na Dyleni - obsazována byla na přelomu roku 1972/73 - její podoba je známa.

Podobně jako na jiných kopcích, i zde vyrostla přízemní krycí kopule na točně. Na rozdíl od ostatních kopců, zde zůstala až do konce. (Jinde ji obvykle vzal vítr, např. na Čerchově.). S tímto typem přízemní kopule pro těžkou mobilní techniku se setkáte téměř na všech - například na už zmíněném Čerchově nebo Poledníku.

V této kopuli (hale) byla umístěna technika a speciální anténní a průzkumné systémy spolu s částí pracovišť operátorů. V současnosti již na vrholu není. Ke konci filmu uvidíte její postupnou devastaci na několika snímcích, na tom posledním je již v "konečném" stadiu, bez krycích desek, připravena na demontáž.

Všechny bojové i zpravodajské složky na druhé straně česko-bavorské hranice měly samozřejmě zájem, zjistit o naší technice a způsobu jejího nasazení na jednotlivých stanovištích co nejvíce. Téměř dennodenně létaly těsně nad hraničními kameny německé či americké vrtulníky s úkolem, zjistit co nejvíce.

Dyleň se svou blízkostí hraniční čáry k vlastnímu stanovišti se přímo nabízela k dosti častým provokacím pilotů amerických Redcatchers - při nočním letu se "pověsili" nad hraniční kámen a drze svítili osádkám do oken na stanovišti. Jedna z posledních fotografií tohoto filmu od jednoho příslušníka vrtulníkové posádky (Mark Carlisle) ukazuje právě přílet bojového vrtulníku Cobra přízemním letem z německého území směrem k Dyleni.

V bezprostředním okolí Dyleně však sloužili i vojáci z jiných útvarů radiotechnického vojska - hláskaři. (PH 153)

Několik posledních fotografií ukazuje působy spojování dřevěných trámů na průzkumných věžích - kvůli možnosti ovlivňování velmi slabých radiových signálů zde není žádné železo, v anténních prostorech je všechno jenom z čistého silonu o velkém průměru (2-3 cm) - šrouby i matky - krásná ukázka soustružnické práce.

Protože Dyleň tvořila jedno z nejzápadnějších stanovišť, stala se zároveň místem přeshraničního s východoněmeckými průzkumnými orgány. Podle jiné kapitoly o spolupráci zemí podél železné opony lze uvést, jak taková spolupráce asi vypadala. Protože na hranici proti západnímu Německu (německo-německé i česko-německé) byly zasazeny trvale minimálně dva československé a jeden východoněmecký pátrač, mohlo být od března 1984 střední německé stanoviště Ramony telefonicky spojeno přímo s pravým bočním stanovištěm severního z českých základen, patřícímu útvaru radiotechnického průzkumu zpravodajské správy Gš ČSLA na stanovišti Dyleň.

Mezi ČSSR a NDR se předávaly vzájemné operační poznatky a upozornění na to, co je třeba sledovat, pomoc v analýze výsledků apod.

Podrobný popis tohoto odposlechového stanoviště hledejte v příslušné kapitole

Pokud chcete na svůj web dát odkaz na toto video, použijte - prosím - tento odkaz -http://elektronicka-valka.ilcik.cz/content/video/index.php#dylen_vojenska

 

 

Bývalé vojenské průzkumné stanoviště Dyleň v současnosti (2008)


 

Uprostřed hory na západní straně lze dosud vidět rozvaliny první české turistické chaty, ve které ještě v roce 1947 nejeden "dyleňák" tančil a štěstí našel.

Chata byla postavena asi v roce 1926 turistickým spolkem Deutscher und Oesterreichischer Alpenverien, Sektion Eger und Egerland. Stála v nadmořské výšce 812 metrů - viz dolní razítko chaty. (Ve videu se objevuje ve své historické podobě hned na začátku filmu).

Od roku 1945 byla postupně v národní správě klubu českých turistů (KČT), její postupný zánik začal zřejmě po roce 1948, kdy se stala součástí hraničního pásma.

Dnes je tento areál v soukromém vlastnictví a pro veřejnost je přístupný jedenkrát do roka, vždy poslední víkend v květnu. Tento víkend je určen především turistům a v letošním roce oslavil již čtyřletou tradici. V areálu se nachází vysílače televize Prima, Českého rozhlasu, ale zejména rádia Egrensis, kterému vrchol hory Dyleň dnes patří. Na turistických webech jsem zaregistroval i názory, že už to dnes není pravdou a vstup je celoročně zakázán. Důvodem je prý rozhodnutí majitele o zabezpečení anténních prostor, kde se nachází vysílací technika. (zdroj).

"…Dyleňský areál je především radiokomunikační středisko, tomu je podřízen i režim ochrany a zabezpečení. Jsou zde provozovatelé sítí, které mají vysokou důležitost, a jejich poškození by mělo fatální důsledky. Pochody a setkávání na Dyleni skončilo proto, že odbor životního prostředí v Mariánských lázních a Lesy České republiky - správa polesí si to nepřejí a nepovolují tato setkávání nadále organizovat," vysvětluje příčiny majitel rádia Egrensis Antonín Hofmann, OK1UTH. "…Pořádný kopec je pro každé teresteriální vysílání rozhodující a kopce s tak výtečnými fyzikálními vlastnostmi jako má Dyleň se tak často nevyskytují. Konec konců to věděla armáda a já jako voják s ní. Když pak vojáci rozhodli o prodeji, nezaváhal jsem a šel do toho. Podařilo se zkoordinovat i poměrně kvalitní kmitočet a jen je škoda, že požadovaný výkon 10 kW Rada neschválila. My ale nejsme jen provozovatelé dvou stanic Českého rozhlasu, ale též jsme vybudovali 10 kW vysílač pro TV Prima, který jsem řadu let i provozoval. To byla neslýchaná odvaha a to mělo mnoho kritiky ze strany tradičního provozovatele…."
Chtěl jsem současnému majiteli dát na tomto webu větší prostor, ale na maily mi neodpovídá.

Po převzetí vrcholu armádou se stanoviště Dyleň postupně vyvíjelo. Po původní chalupě zůstaly dodnes pouze nezřetelné obrysy v terénu.

Rádio Egrensis obývá hlavně tu centrální budovu pod věží, o dalším využití nemám poznatky. Zajímavé je i to, že s objektem jinak není téměř hnuto - tu parabolickou anténu v pravém dolním rohu tam najdete i dnes….

Poblíž Dyleně stála i šachta na dolování uranu. V době provozu důl zaměstnával cca 100-150 lidí. Horníci pracovali za plotem v hraničním pásmu pod dozorem PS. Dobývání bylo ukončeno k 31.8.1991 v souvislosti s útlumem těžby uranu.

Pokud chcete na svůj web dát odkaz na toto video, použijte - prosím - tento odkaz - http://elektronicka-valka.ilcik.cz/content/video/index.php#dylen_soucasna

 

Dyleň - 5. června 2010

Po nějaké době byl opět uvolněn vstup na stanoviště Dyleň, nyní už ovšem zcela v režii lesáků. Původní pozvánku najdete zde. (Grafická pozvánka je zde). Už z jejího obsahu je zřejmé, že bude zaměřena hodně konkrétně na propagaci lesáků. Jako zvukové; pozadí videa uslyšíte i obě anoncované hudební skupiny - One Night Band a All Right Band.

V uvedeném termínu otevření jsem byl na exkurzi v Hitlerově Orlím hnízdu v Berchtesgadenu, takže jsem se nemohl této akce účastnit. Poprosil jsem tedy čtenáře tohoto webu, aby mi poskytli fotografie a videa, ale zatím se nikdo nenašel.

Použil jsem tedy doprovodné video, které; jsem našel na YouTube. (Díky za odkaz, Martine!). Uvidíte v něm příchod skupiny na vrchol Dyleně, doprovázený nezbytným štěkotem hlídacích psů majitele objektu.

V průběhu filmu se objevuje několik záběrů na objekty na věži i okolo ní - například pro mě několik neznámých antén na střeše objektu, popř. něco, co vypadá jako vertikální radioamatérská anténa na stožáru za plotem. Naopak původně vojenské kruhová parabola v zadní části (u plotu) stále přežívá - pravděpodobně je využívána majitelem nebo někým, kdo má jeho povolení.

Postupně jsou zobrazeny i prezentace jednotlivých partnerů, uváděných na pozvánce. Bohužel na konci první čtvrtiny videa se začíná překrývat ilustrační hudba s originálním zvukem, takže dochází k nežádoucím efektům.

Originální video z návštěvy Dyleně naleznete na YouTube, zde bylo pouze pastováno..

 

 

Vojenské průzkumné stanoviště Havran


 

Havran je moje "srdeční" záležitost. Nedostal jsem se na něj tolikrát, kolikrát bych chtěl. Mezi všemi odposlechovými stanovišti měl takové zvláštní postavení:

Vzhledem k tomu, že oblast vrcholu tvoří výběžek do Německa a navíc je doslova pár desítek metrů od hranice, měly osádky (podobně jako na Dyleni) jedinečnou možnost setkat se velmi často s vrtulníky německé pohraniční služby (BGS) nebo americké armády. Vzhledem k tomu, že stanoviště obsazovaly jednotky dvou útvarů (z Mar. Lázní i Klenčí pod Čerchovem), radiotechnické přijímače (Ramona i Tamara) se stavěly na volné ploše vedle věže. Je to ostatně vidět i na starších fotografiích. kdy na stanovišti stojí v jednom okamžiku i 3 stanice na 25m stožárech!

Jakmile probíhalo taktické cvičení zbirožského pluku (později brigády), což bylo obvykle 2x do roka, začínalo se stažením stožárů a přesunem do záložních stanovišť dále od hranice. Jakmile to některá jednotka z druhé strany zjistila, ať už to byla německá či americká, mohla se spolehlivě naše osádka připravit na to, že přiletí klidně další vrtulník s kamerou, který se "zavěsí" nad hraniční kámen a bude natáčet, cože se to na vrcholu vlastně děje.

Vzhledem k situaci okolo Havranu mám - hned po Čerchově - z toho stanoviště nejvíce fotografií a filmů. V létě 2009 totiž pronikla na internet zpráva o demolici hlásky Havran, která se nakonec ukázala jako pravdivá. Nekonečný příběh o budoucnosti vrcholu tak má to nejhorší řešení. Ještě se k tomu vrátíme nakonec.

Video o Havranu je rozděleno na dvě části.

Na prvním videu uvidíte původní podobu dřevěné věže, postavené vlastními silami a postupně nahrazené profesionály postavenou věží, všeobecně vojáky velmi oblíbenou. Na úvodních snímcích se - kromě již uvedeného - nachází i snímek úůvodní roty pod Havranem (na Zlatém potoku) i původní podoba věže z doby studené války, kdy byla ještě v plné "kráse".

Další snímky dokumentují směny vojáků radiotechnické roty, pracujících na Havranu, před "jejich" štábní PV3S. Je vidět znovupostavený jeřáb, který v roce 1993 sloužil k částečné demolice anténní části věže a nakonec zoufalý stav ruiny, kterou armáda posléze opustila. (Technika byla mezitím přesunuta na Kříženec). Betonové pražce pro jeřábové koleje jsou na stanovišti - před věží - dodnes a obávám se, že posloží v roce 2010 k definitivní demolici.

Na několika snímcích uvidíte podobu Havranu z druhé strany hranice, pocházející většinou z německých nebo amerických vrtulníků. Obsažena je asi i neznámější fotografie z doby stdené války, pocházející z fotoaparátu Marka Carslisla.- přílet jeho bojového vrtulníku k Havranu. (Takových fotografií existuje po internetu více, protože byly zhotovovány obvykle při zaškolování nových pilotů průzkumných či bojových vrtulníků, podílejících se na průzkumu státní hranice. Američani měli ve zvyku je zaškolovat formou skupinového letu vrtulníků, letících za sebou v řadě ("vrtulníkového vláčku") a "skákajících" pod vedením zkušeného pilota od jednoho orientačního bodu na hranici k druhému. A naše odposlechové věže jim byly dobrým orientačním bodem!

Armáda pravděpodobně v průběhu let několikrát stanoviště nejen uklízela, ale i opakovaně využívala. Na videu je vidět, že byly od roku 2007 postupně bourány garáže a bývalá strážnice, rok nato zmizela výbava kotelny na LTO, za další rok i celá budova kotelny. Na dalších snímcích, které jsem od čtenářů dostal, je zase vidět jednotka, cvičící vedle věže s nejnovější technikou - průzkumným systémem Věra S/M.

První video končí přibližně létem roku 2008. Na druhém videu je hlavně situace na podzim roku 2009, kdy už bylo poměrně jasné, že věž bude zbourána. Jeden den jsem věnoval speciálně pouze Havranu, aby zůstal zdokumentován poslední stav stanoviště, než proběhne demolice, což předpokládám asi v průběhu roku 2010. Poslední snímek druhého videa je ukázkou textu výběrového řízení na zpracování demoliční dokumetace, které bylo uzavřeno na podzim 2009. Nějakou dobu trvalo, než se - před zbořením věže - projektu ujali nadšenci z Klubu vojenské historie a sportů z Tachova, kteří ji zachránili.

(Byl jsem o slavnostního otevření věže jako jeden z řečníků - brzy dopním fotografie i video)

Pokud chcete na svůj web dát odkaz na toto video, použijte - prosím - tento odkaz - http://elektronicka-valka.ilcik.cz/content/video/index.php#havran

 

 

Vznikající muzeum železné opony Bučina (Buchwald) (Pešlova chata)


 

 

V roce 2008 jsem projel po hraničních signálkách celou šumavskou stranu železné opony. Na upozornění jednoho kamaráda jsem byl nasměrován na - mně tehdy neznámou - Pešlovu chatu na Bučině, kde prý roste nová železná opona. Po negativních zkušenostech s pohraničním skansenem v Borovanech jsem byl trošku nedůvěřivý, ale na Bučině vzniká "velkolepý" podnikatelský záměr, mající za cíl přilákat hlavně západní turisty. (Hotel je pár metrů od hraničního přechodu Bučina/Finsterau).

Na bývalé Horní Zlaté stezce, vedoucí z Kašperských Hor do Fünsterau, v těsné blízkosti zemské hranice s Bavorskem, se od roku 1790 rozkládala nejvýše položená obec v Čechách. Za první republiky tu stávalo přes padesát domů, budova celního úřadu s kasárny finanční stráže, myslivna, hájovna, obecná škola a spořitelna. V provozu byly hotel Fastner, známý hostinec Zum Tiroler a později postavená Pešlova chata. Nově opravená kaplička svatého Michala, stojící u bývalé odbočky k pramenům Vltavy, pochází z roku 1891. Na této kdysi značené cestě rostly dvě mohutné památné jedle, které zbyly v okolí jako poslední z původního šumavského pralesa.

Rozsáhlá obec v hraničním pásmu byla v dobách železné opony násilně vylidněna a srovnána se zemí. Hotel Pešlova chata obsadila rota pohraniční stráže, krátkou dobu v něm byla rušička vysílání Rádia Svobodná Evropa. Budova hotelu, od které jsou za příznivého počasí vidět Alpy, postupně chátrala. Po roce 1989 z ní zbyly jen trosky. Kromě hotelu byl "za dráty" (EZOH), vedoucími přibližně v té poloze, jak je postavena novodobá signálka, i finský domek, kam měli zakázán přístup i vlastní pohraničníci, neboť sloužil (prý) armádní kontrarozvědce. (Dneska si však troufnu odvodit, že jediný důvod, proč by kontráši měli být za dráty, je osobní kontakt s agentem z druhé strany hranice). V současné době zde stojí rekonstruovaná budova hotelu, ten ale ještě tehdy nebyl v provozu.

Poblíž hotelu byla postavena ukázka železné opony. Později k ní přibyla i typická strážní věží, "špak". (Na fotkách z roku 2008 ještě není vidět, připojil jsem ji dodatečně až na konec videa). Z Bučiny je možné shlédnout panorama šumavy podél hranic až k masivu Třístoličníku a při jasném počasí jsou vidět i vzdálené Alpy. (Proto se zřejmě chata už nejmenuje Pešlova, ale Alpská vyhlídka). Bučina byla nejvýše položenou obcí nejen na šumavě, ale i na celém českém území - ležela ve výšce 1162 m.n.m. Po jejím zániku se nejvýše položenou obcí šumavy stala Filipova huť ve výšce zhruba 1080 - 1140 m.n.m.

Autor nápadu chtěl zřejmě připomenout tu dobu a symbolicky naznačit, jak to na hranicích (tedy alespoň přibližně) dříve vypadalo. Jsem ale skeptický ke "zjeveným pravdám", podávaným navíc v silně komerčním balení. Jak můžete vidět na videu, hotel nepůsobí jako žádný chudobinec a to v oblasti, kam se autem nemůže z české strany dostat žádný turista. Je tedy jasné, pro jakou klientelu je stavěn.

Na obrázcích je vidět i to, co v okolí nejvíce zazlívám správě NP šumava - stojící, mrtvé stromy umírajícího lesa.Vzhledem k tomu, že tato oblast je (cyklo)turisty dost vyhledávána - kousek odtud jsou prameny Vltavy - je okolí o to smutnější.

Co říci na závěr? Komerce na železné oponě může vypadat i takto. Na prvních snímcích videa z roku 2007 je - zřejmě pro zvýšení účinku - do drátěného pletiva instalována bota.....Podobně jako v moravském Čížově, plot je nainstalován bez větší snahy o dodržení historické pravdy a občas působí pro lidi z pohraničí až úsměvně. Například první průchozí dvířka ve stěně vlastně nejsou průchozí, neb jsou dokola omotána ostnáčem, osnova z ostnatého drátu se navzájem zkratuje a v žádném případě by nemohla sloužit jako signální stěna.

Závěr si učiňte sami.

Pokud chcete na svůj web dát odkaz na toto video, použijte - prosím - tento odkaz - http://elektronicka-valka.ilcik.cz/content/video/index.php#bucina

 

 

Bývalé vojenské průzkumné stanoviště Velký Zvon


Velký Zvon měl v době studené války specifické postavení.

    1. Za prvé to byla několikerá změna ubytovacích prostor pro obsluhy. Podobně jako některé další kopce (Havran, Dyleň, Poledník) musel být prostor vrcholu vykácen a postaveny prozatímní (mobilní) provozovny. To se týkalo hlavně starého Kopáče. (Vzpomínky na toto období si můžete přečíst v příslušné kapitole webu). Vojáci byli poté ubytováni v prostoru zaniklé vesnice Václav, zatímco rota PS sídlila na Pleši. V době normalizace se původní EZOH, který byl postaven těsně za baráky vojenské roty na Václavu, změnil v signální stěnu a posunul více do vnitrozemí. Armádní obsluhy opustily Václav a na stanoviště vyjížděly z posádek Tachov, Domažlice (později Klenčí pod Čerchovem) a Poběžovice. Opuštěné vojenské prostory byly předány do užívání rotě Pohraniční stráže. Jejich původní rota na Pleši byla opuštěna. Proč byl takový tlak na to, aby vojáci opustili Václav, pochopíte teprve tehdy, když se tam zajdete podívat - jakmile přejdete doslova jen pár stovek metrů za rotu, předete na německé území v prostoru zaniklé osady Bügellohe. (Foto třeba zde).
    2. Za druhé sloužilo na Zvonu celkem hodně vojenských útvarů od různých stupňů velení. Byla tu jednotka z armádního stupně (Kladno, posádka Poběžovice), okruhového stupně (Zbiroh, posádka Klenčí a Tachov, resp. Mar. Lázně). Po roce 1968 navíc i speciální odposlechová jednotka Sovětské armády. (Z posádky Hostouň. O ní si můžete přečíst v příslušné kapitole). Právě ta byla hlavní příčinou velkého zájmu vrtulníků z druhé strany hranice, i když na Zvonu to neměli Němci i Američané tak lehké jako na Havranu, hraniční čára byla přece jenom dále od vrcholu.
    3. Jako jedno z mála stanovišť neležel až za železnou oponou, i když ta se později posunula více do vnitrozemí. Signálka byla postavena podél hlavní příjezdové cesty z Bělé nad Radbuzou (Waldorfu), takže osádka stejně podléhala kontrole hlídajícího příslušníka Pohraniční stráže.

Protože Zvon byl budován jako zcela nový, součástí stavby musela být i další infrastruktura - pitná voda, telefonní spojení, příjezdové cesty. Z hlediska součinnosti jednotlivých útvarů na vrcholu bylo i nutné stanovit jeden z útvarů jako správce stanoviště. (Za doby mé služby to byla poběžovická armádní jednotka). Zdrojem pitné vody se stala studna mimo areál stanoviště, která byla periodicky kontrolována a jako všechny zdroje pitné vody v pohraničí opatřena dveřním spínačem s dálkovou signalizací na stanoviště, aby bylo zajištěno, že se zdojem vody nebude nikdo nepovolaný manipulovat. (Instalovaný dveřní spínač uvidíte třeba velmi dobře na videu o Havranu, protože tam byl zdroj pitné vody taky pod kopcem).

Správce stanoviště se měl teoreticky starat i o sjízdnost přístupových cest v zimním období. Protože Poběžovie byly vybaveny pouze šikmou kolejnicí, taženou za PV3S, občas jim vypomáhalo i Klenčí, které bylo vybaveno jak sněhovým pluhem, tak i frézou.

O telefonní spojení se staral výhradně pověřený spojovací důstojník z Poběžovic.

Po příchodu Sovětské armády byla nastavena pravidla vzájemného soužití i s nimi. Teoreticky podléhali příkazů správce, resp. službukonajícího dozorčího radioelektronického průzkumného stanoviště (DRePzS), což byl nižší důstojník některého z českých útvarů. Prakticky si ovšem dělali téměř to, co chtěli. Na jejich pracoviště byl našim vojákům přístup zakázán.

Na prvním videu uvidíte víceméně zrnité fotky, pořízené teleobjektivy průzkumných vrtulníků z druhé strany hranice. Dále i původní podobu věže s kompletním kruhovým ochozem pro vojáky vidové hlásky. Technika na odstavné ploše pod věží je převážně z výzbroje Sovětské armády, konkrétně stanice typu Ramona a Rama. Zbytek rádiové techniky měli ve zvláštním anténním prostoru, který sloužil jenom pro ně.

Část techniky na odstavné travnaté ploše před věží patří převážně Klenčí nebo Mariánským Lázním. (tj. jednomu nebo druhému praporu). Jde převážně o techniku, které byla provozována jako mobilní a nebyla tak instalována do věže. (Kulovité antény Ramony a válcovité antény Tamary).

Ke konci videa je letecký podhled na rotu na Václavu, původní "bydliště" armádní roty. Poslední dva snímky pochází z "přechodného" období poloviny 90. let, kdy byly původní útvary ZU zrušeny a stanoviště připravováno pro současné využití ve prospěch řízení vojenského letového provozu.

V druhém videu, pokrývajícím současnost (2002 - 2009) stanoviště Zvon, už neuvidíte ochoz pro vidovou hlásku - není potřeba a navíc desky byly už prohnilé. Zůstaly po něm (zatím) pouze kovové držáky, trčící do volného prostoru okolo anténní části.

Fotografie pochází z několika návštěv stanoviště a jeho bezprostředního okolí v uvedených letech. Zimní fotografie jsou převážně ze zimního srazu turistů, kdy byl vojenským velením (ve spolupráci se samosprávou z Bělé) umožňěn přístup turistům i do samotné věže. Měli k dispozici i jednu garáž pro občerstvení a táborák na odstavné ploše. Více o této akci, které jsem se taky zúčastnil, je zde.

Na videu dále uvidíte pastviny dobytka na místech zaniklé obce Pleš, rozpadající se baráky PS roty Václav (včetně nezbytných obrázků pohraničníka se psem na bývalé politicko-výchovné světnici) a dřevěnou rozhlednu na německém území - Ebene (Böhmerwaldturm). Protože v tu zimní dobu byla inverze, podařily se celkem slušné fotografie, kdy vrchol Zvonu vyčnívá nad okolní mlhou. V okolí Zvonu (mimo povolené turistické cesty!) se nachází i památky na bývalé majitele panství - rod Koců z Dobrše, tzv. jižní a severní desky. Jde o nápisy, vytesané do skály, připomínající návštěvy panstva či jeho privilegovaných zaměstnanců v období více než 100 let.

Ve videu se mihne i zvláštní dům, pomalovaný žluto-oranžovými pruhy. Jde o bývalá kasárna v Bělé nad Radbuzou, která byla dostavěna v roce 1989 pro kladenský útvar z Poběžovic a nikdy už nevyužívána jako kasárna. Posléze byla městem přestavěna na bytovku a z přilehlého garážového stání pro Tamaru je herna. (Z fotografie je však také vidět, že omítka z bytovky už pěkně opadává).

Pokud chcete na svůj web dát odkaz na toto video, použijte - prosím - tento odkaz - http://elektronicka-valka.ilcik.cz/content/video/index.php#zvon

 

 

Německé stanoviště Großer Kornberg


 

 

Po československé krizi v roce 1968 si i Západ uvědomil, že se mu ruský protivník dostal na další území. Sovětská armáda začala obsazovat v Československu i prostory v příhraničí, což vyvolalo adekvátní odezvu i na druhé straně v podobě urychleného dobudování dalších odposlechových stanovišť. (Do roku 1968 bylo Československo jedinou přidruženou zemí Varšavské smlouvy, kde nebyla trvale přítomna sovětská vojska. Všechno se změnilo po okupaci smlouvou o jejich "dočasné" přítomnosti.)

Postupem času se tedy objevily na vrcholu dvě velké věže - původní dřevěná z roku 1849, koncem 19. století přestavěná jako kamenná a nové betonové monstrum, stavěné za pomoci jeřábů i v zimních podmínkách.

Na podzim 1849 tesařský mistr Ulrich Hallmeyer z Kirchenlamitz postavil pro účely zemského vyměřování "služební" dřevěnou věž, vysokou 70 stop, postavenou na kamenném základu. Postavilo ji 20 mužů za dva týdny a náklady se vyšplhaly na 460 zlatých. Časem se její stav jevil jako velmi chatrný, takže místní pobočka Deutsch-Österreichischen Alpenvereins zřídila v roce 1885 podle plánů stavebního rady Winnerlinga z Wunsiedlu oficiální novou rozhlednu, 23 metrů vysokou. Stavbu vedl tesařský mistr Böhringer, stavba stála 626 marek. Stavební místo a dříví poskytl princ Ernst von Schönburg-Waldenburg, proto byla stavba pojmenována "Schönburgwarte". V březnu 1897 se dřevěná stavba zřítila, ale už v průběhu roku bylo usneseno postavit věž kamennou. V roce 1898 poskytl stavební rada Thomas z Hofu stavební plány a začal i sběr peněz na její stavbu.

24. června 1900 byla otevřena kruhová stavba. Bohužel poměrně brzy musely být započaty opravné práce - začaly se objevovat praskliny a po 1930 téměř neminul rok, aby nemusely probíhat nějaké opravy. V roce 1936 odborná komise vyhodnotila stav jako havarijní a doporučila postavit novou stavbu. 4. prosince 1938 začalo rozmetání staré věže, necelý měsíc po tom byl postaven pouze základ nové věže, nazvaný po Adolfu Hitlerovi. Tato překotná zbrklost přišla druhou světovou válkou nazmar.

V roce 1952 byla ustanovena společnost pro znovuobnovení věže na Kornbergu. 23. srpna 1953 začala nová výstavba podle plánů vrchního stavebního rady Rudolfa a firmy Augsten & Scheuerlein z Hofu. 10. října 1954 se mohlo 4 tisíce poutníků účastnit otevření věže se čtvercovým půdorysem, 26 metrů vysoké, vybavené 114 kamennými schody. (Všechny podoby věže vidíte na úvodních snímcích videa).

Podobně jako na Čerchově, ani zde původní věž neunikla vojenskému využití a pro "obranu vlasti" byla poprvé nasazena v roce 1955.

První průzkumné jednotky Bundeswehru se tak na Velkém Kornbergu objevují už od šedesátých let, s posádkou v Martinlamitz od roku 1964.

Koncem roku 1967 byl veřejně prohlášen úmysl zřídit na vrcholu další věž pro vojenský odposlech. Následovaly vlny protestů od veřejnosti, spolků turistických i ochranářů přírody.

Německá armáda (Bundeswehr) zabrala postupně více než 26000 čtverečních metrů plochy. Marné byly několikaleté protesty obyvatelstva, že se jedná o chráněnou oblast.

První výkop začal 3. října 1973. Za 11 měsíců byla věž ze 2.5 tisíce kubíků betonu a 300 tun ocele postavena. Základy věže mají hloubku 4.5 metru, průměr u paty věže je 8,25 metru. Poté ještě několik měsíců probíhala montáž vnitřního vybavení. 26. října 1976 byla věž předána svému určení.

Od roku 1973 byla do služby nasazena 946. Fernmeldekompanie, službu ukončila v roce 1994. (Téměř všechna odposlechová stanoviště v Německu ukončila činnost koncem roku 1994, po definitiním odchodu všech sovětských vojsk z území bývalého východního Německa).

Po doplnění speciální techniky, např. přijímačů Watson-Johnson WJ-1140 s parabolickou anténou (pásmo 0,5 - 18 GHz), kruhovou skupinovou anténou v pásmu 20 - 1000 MHz - viz obrázky na videu), VHF zaměřovačem SFP-2000 a jinou přijímací a zaměřovací technikou mohla vzniknout v centrále v Daunu automatická zaměřovací základna. Pomocí sálového počítače mohla nejen automaticky zaměřovat, ale i klasifikovat radarové cíle v ČSSR a NDR.

Co uvidíte dále na videu?

Několik obrázků podoby stanoviště Kornberg z 60. let, ukázku staré americké odposlechové techniky a výškové snímky stanoviště, pocházející z německého dobového tisku. Současnost je datována do roku 2006, kdy jsem Gr. Kornberg navštívil zároveň se "sesterským" stanovištěm na Schneebergu. Na úvod z roku 2006 se proto objevuje ještě několikrát záběr na oblou něm. věž (German Tower) na Schneebergu, lehce rozpoznatelnou od Kornbergu, protože ta má "nos". Celé video je filmováno ze staré, volně přístupné věže, na kterou jsem vylezl s východem slunce, takže některé fotografie jsou v ostrém protisvětle. Dole u vchodu do turistické věže se nachází kamenný trpaslík, postavený v roce 10. výročí věže (1964) a má představovat ducha věže, děkujícího za dary. Stojí hned za vstupními dveřmi a v horní části hlavy má otvor pro dobrovolné dary v podobě mincí.

Po znovusjednocení Německa v roce 1990 byla účelnost věže znovu uvážena. Nyní se zde nachází mikrovlnné spoje Fraunhoferova institutu z Erlangenu a webové kamery se záznamem aktivit počasí. Na bývalé vojenské věži se nachází několik wekamer, přístupných veřejnosti. Budete-li se sem vydávat na výlet, doporučuji předem shlédnout. (mapa)(mapa2)

Webkamera s pohledem na jih

Webkamera s pohledem na západ

Webkamera s pohledem na jihozápad (z této kamery je vidět stará turistická věž, která je od kamery asi 100 metrů, takže můžete pomocí ní odhadovat viditelnost).

Podrobný popis tohoto odposlechového stanoviště hledejte v příslušné kapitole.

Pokud chcete na svůj web dát odkaz na toto video, použijte - prosím - tento odkaz - http://elektronicka-valka.ilcik.cz/content/video/index.php#grkornberg

 

 

Německé stanoviště Schneeberg


 

 

Už v roce 1920 vyrostla na vrcholu první observatoř pro vědecké účely, dle dnešní terminologie má název "Backőffele" (resp. v amerických přepisech se objevuje jako "Backoeffle" nebo Stará věž, na ilustrační fotografii je to ta dřevěná věž v popředí, na dalších fotografiích je uvidíte i v používání americkou, resp. německou armádou).

V roce 1938 postavila Luftwaffe na vrcholu 35 metrů vysokou věž, jejíž použití bylo "tajné".

14. listopadu 1951 rekvírovaly vrch americké okupační síly.

Starší věž posloužila i prvním americkým průzkumným jednotkám, které ji využívaly při kontrole přesunů sovětských jednotek po skončení 2. světové války.

Od roku 1951 se vytváří první primitivní pokus o stálou stanici, dokončený vybudováním logistického zázemí (včetně operační střediska) o dvě léta později. Využíváno bylo pouze Američany původně do roku 1970, později (1975) znovu otevřeno s ukončením provozu počátkem 90. let. Tato část budov se nazývala "ops".

Od roku 1955 přebírají průzkumné úkoly jednotky ASA (Army Security Agency). Na přelomu let 1959/1960 rostou první dřevěné domky ("cabin"). Po roce 1970, kdy část jednotek stanoviště opouští, je křídlo budov "ops" změněno na rekreační účely a dále je známé jako "Kino". Po roce 1961 vyrůstají další tři kovové baráky, zvané Acamol (A-moll). Část operací se tam přesunuje a budovy jsou tak známé jako "new ops".

Zároveň se tu objevují první německé jednotky.

Roku 1965 je vybudována asfaltová přístupová cesta "Krankenhaus" (Hőhenklinik). V roce 1970 jsou operace na vrcholu ("Hill") přerušeny, v plánu je předání pod německou správu. V říjnu 1975 je však provoz obnoven. Protože část baráků není vhodná k obývání, žijí příslušníci trvale v posádce Bischofsgrün. Americká armáda opustila vrchol definitivně po skončení operace Desert Storm (první irácká válka) asi 30. dubna 1992.

Bundeswehr demontoval do 30. března 1993 veškerou techniku, poté, co opustil stanoviště v roce 1994, správa přechází na německý kraj. Poslední voják opustil stanoviště 30. června 1994.

Původní německou věž upravovala firma Mannesmann. 6500 metrů čtverečních bývalého amerického stanoviště bylo upraveno "zpátky k přírodě" (demolice budov, úklid).

Od 29. srpna 1996 je vrchol opět volně přístupný.

Od roku 1999 zde sídlí horská služba (Bergwacht - odkaz1).

Správce webu veteránů ze Schneebergu instaloval i několik krátkých (*.MOV) videí ze života jeho generace na vrcholu (cca 60. léta).(Hi Phil!)

Setkání na stanovišti, pořádané veterány z osádek.

Foto z demolice kamenných budov.

(mapa1)(mapa2)

Podrobný popis tohoto odposlechového stanoviště hledejte v příslušné kapitole

Pokud chcete na svůj web dát odkaz na toto video, použijte - prosím - tento odkaz - http://elektronicka-valka.ilcik.cz/content/video/index.php#schneeberg

 

 

Průzkumné stanoviště Brocken (východní Německo)


 

Pravděpodobně nejvýznamnější odposlechové pracoviště na území bývalé NDR. (mapa)

V žádném jiném místě na světě - s výjimkou Berlína - se nenajde tolik odposlechových pracovišť tajných služeb, jako právě v Harzu. Strategická poloha německo-německá hranice zde platila více, než kde jinde...

Téměř všechny kopce podél železné opony (vnitroněmecké hranice), ať už na východní nebo západní straně hranice, byly použity pro vojenský i civilní odposlech, pokud se pro tuto činnost aspoň trochu hodily, tj. poskytovaly tzv. rádiovou viditelnost. Přímo naproti východoněmeckému Brockenu například postavila západní strana pracoviště Stőberhai, o kousek dále pracovalo čistě francouzské stanoviště Schalke a tak bychom mohli ještě dlouho pokračovat.

Výhled z vrcholu Brockenu poskytuje za hezkého počasí výhled na krajinu, velkou jako švýcarsko. Tolik čistá teorie, jinak platí, že na vrcholu je průměrná roční teplota 2.9 stupně Celsia a více než 300 dní v roce halí příroda kopec do mlh a deště.

Ještě v období před II. světovou válkou probíhala na vrcholu čilá stavební činnost, související s vybudování infrastruktury pro zkušební vysílač pro měření dosahu - nejdříve 3.2 metrový (1928), později dokonce pokusné televizní vysílání (srpen 1935). O další rok později byla zahájena vlastní stavba vysílací věže, ukončena přibližně za rok. V roce 1938 k nim přibyla i nová meteorologická věž.

V průběhu války byla neustále snaha demontovat vnitřní civilní vybavení a používat je pro armádu, za celé období bylo z vrcholu odstraněno přes 40 vysílacích zařízení. V roce 1942 byla demontovaná zvuková a obrazová zařízená nasazena pro vojenské účely ve Francii a Itálii. Do 15. dubna 1945 bylo veškeré vybavení z kopce pryč. O dva dny později byl vrchol Brockenu intenzivně bombardován spojeneckým letectvem, 20. dubna obsadily vrchol americké jednotky a vydržely zde přibližně 2 roky - až do 27. dubna 1947, kdy byly objekty převzaty pořádkovou policií.

Necelé dva roky byly tedy vrcholové objekty pod kontrolou americké armády, která odtud zamýšlela kontrolovat Rudou armádu v jejím sektoru.
Poměrně brzy (28. 4. 1948) přešla vláda nad stanovištěm na východní armády - stalo se tak v důsledku plnění dohod o výměně části německých území mezi východní a západní okupační armádou. (Viz také příspěvek o americké armádě na železné oponě).

Tímto krokem se dostal vrchol do správy Rudé armády, která ho zpočátku používala pro bezpečnostní úkoly, od roku 1955 je zde však už i 82. samostatná radiotechnická brigáda (něm. Fernmeldeaufklärungsbrigade 82), standardně posádkou v městě Torgau. Tato jednotka využívala vrchol Brockenu pro plnění úkolů radiového a radiotechnického průzkumu v letech 1955 až 1994. 82. samostatná radiotechnická brigáda (něm. 82. Funktechnische Aufklärungsbrigade, 82. FuTABr), ze skupiny sovětských vojsk v NDR. Sovětská, později ruská vojska zde byla až do úplného konce pobytu cizích vojsk na území NDR. (Poslední ruský voják opustil - nyní již území Spolkové republiky Německo - 31. srpna 1994, stanoviště Brocken opustily jednotky Osnaz již 30. března 1994. Tyto zpravodajské jednotky se v současnosti nachází ve stálé posádce v městě Vjazma, cca 230 kilometrů západně od Moskvy.) Tato sovětská vojenská jednotka o síle asi 100 mužů, přímo podřízených vojenské tajné službě GRU, monitorovala odtud pohyby vojsk v celé západní Evropě.
Pro vzájemnou komunikaci zpravodajských sil měly jednotky zvoleny různé krycí názvy - zatímco východoněmecké stanoviště na vrcholu bylo nazáváno"URIAN", sovětské jednotky GRU (později OSNAZ) byly označeny krycím názvem "JENISEJ".

Velmi aktivní byli také turisté. Už v roce 1954 znovuobnovili tradice výstupu na Brocken tzv. Goethovou plaketou, v prázdninových měsících roku 1957 už navštěvovalo vrchol asi 2500 lidí denně. Připomínám jenom, že už v tuto dobu (od 1955) zde sídlila sovětská zpravodajská jednotka, takže koexistence civilního a vojenského života, jak ji známe z popisu "západních" stanovišť ještě tehdy byla možná. Nemělo to však mít dlouhého trvání.

"Léčba šokem" proběhla v souvislosti s rychlou výstavbou berlínské zdi a totálního oddělení obou bývalých okupačních zón, nyní už samostatných německých států. Výstavba berlínské zdi a oddělení hranic proběhlo tak rychle a pro většinu východoněmeckých občanů tak nečekaně, že se muselo projevit i v okolí Brockenu. Vrchol Brockenu a samotné malé město Schierke bylo zakázanou oblastí s šířkou okolo 5 kilometrů od vlastní vnitroněmecké hranice. Omezení přístupu a uzavření hory proběhlo 13. srpna 1961 podobným způsoben jako stavba berlínské zdi - cestujícím na úzkorozchodné železniční trati prostě v Schierke oznámili, že je potřeba vystoupit, neboť hranice je zajištěna armádou.

Od této doby se datuje plné vojenské využití vrcholu Brockenu. Přibližně ve stejné době jako u nás, tj. počátkem 70. let si uvědomili i ve východním Německu, že už nemohou věřit ani vlastním lidem a okolo celého stanoviště byl vybudován betonový plot o celkové délce 2600 metrů (1700+900), složený z 2274 dílů o celkové hmotnosti asi 5500 tun. Toto všechno bylo potřeba dopravit do nadmořské výšky přes 1100 metrů, přičemž stavbou byla narušena i trať úzkokolejky. Stavba plotu trvala devět let. (1978 - 1987).

V druhém videu se ještě vrátím k oné úzkokolejce. Návštěvu Brockenu a jeho dokumentaci jsem sice provedl v roce 2008 na kole, ale historie úzkokolejky a fakt, že znovu jezdí až na vrchol Brockenu, mě hodně zaujala. 19ti kilometrová trat z Drei-Annen-Hohne (543 m.n.m) přes Schierke (687 m.n.m), Eckerloch (855 m.n.m) a Goethovu stezku pro pěší turisty potkává po 13.6 kilometrech stoupání v nadmořské výšce 956 metrů. Přibližně kilometr jede těsně vedle ní a potom - přestože na vrchol Brockenu je již vidět, musí urazit ve spirálách okolo kopce ještě téměř 4 kilometry, aby se dostala na vrcholové nádraží ve výšce 1125 metrů! Původní nápad vlakového spojení na Brocken pochází již z roku 1869, ale byl této podobě zamítnut. Navrhovatelé uspěli teprve tehdy, až kníže Otto zu Stolberg-Wernigerode (mimochodem vícekancléř z doby Otto von Bismacka) poskytnul potřebné pozemky.

První část (z Drei-Annen-Hohne do Schierke) byla otevřena 20. června 1898, další pokračování na Brocken bylo otevřeno 27. března 1899. Ještě do roku 1987 jezdily nahoru i nákladní vlaky, i když stavba železné opony koleje pod Brockenem přerušila. (Východoneměcká železná opona šla těsně vedle Goethovy stezky a je v terénu dosud znatelná). Přestože civilní obyvatelé nahoru nemohli, železnice dopravovala nahoru uhlí, topný olej a stavební materiál pro vojáky NLA NDR i Sovětské armády.

Po spojení Německa byla dráha v pochybnostech ohledně dalšího působení, nicméně osobní podporou ji pomohl zemský ministr hospodářství a také Bundeswehr, který dráhu potřeboval k odvozu nepoužívané techniky. Od 15. září 1991 je tedy dráha opět v provozu. V zimě jezdí nahoru maximálně 6 vlaků, v létě až 11, přičemž nejrychlejší z nich vyjede nahoru za 49 minut.

Podívejte se také na tu krásu, i když v dešti. (V době mojí návštěvy celý den hustě pršelo).

V pracovní odbě funguje na nádraží Brocken i webkamera.(Nebo i zde). Další je na věži.

Podrobný popis tohoto odposlechového stanoviště hledejte v příslušné kapitole. (Popis je rozložen do více dílů)

Pokud chcete na svůj web dát odkaz na toto video, použijte - prosím - tento odkaz - http://elektronicka-valka.ilcik.cz/content/video/index.php#brocken

 

 

Bývalé vojenské průzkumné stanoviště Chodská Lhota


 

Pod vrcholem kopce, zvaného Chlumek nebo též Německá hora, nedaleko jedné z posledních chodských vesnic, s příznačným názvem Chodská Lhota, bylo rozloženo armádní naslouchací stanoviště.

Dislokace na turistické mapě nebo na fotomapě.

Byla zde umístěna zde jedna z rot rádiového průzkumu, konkrétně 2. rrrtpz (rota rádiového a radiotechnického průzkumu) od 2. pzpr Janovice nad úhlavou (VÚ 1056), podřízeného 2. msd Sušice (VÚ 2493).

Jako všechna tyto stanoviště vznikla i Chodská Lhota v druhé polovině 60. let, pravděpodobně okolo roku 1967. Podobně jako na stanovištích přímo na státní hranici byl provoz veden nejdříve z vozidel, později - už během průzkumné činnosti - byl postaven zděný objekt.

Objekt rádiové roty vidíte velmi podrobně zblízka v druhé části videa. V přízemí podlouhlé budovy byly ubytovací prostory a kanceláře, ve zvýšené střední části pracoviště odposlechu a vyhodnocování.

Jednotka v mírové posádce plnila úkoly rádiového průzkumu v pásmu VKV. Mezi hlavní úkoly patřilo sledování výcviku jednotek ve vojenském výcvikovém prostoru Hohenfels, dále postihování činnosti jednotek v příhraničním pásmu, hlavně amerického 2. lop (lehkého obrněného pluku) a německého 5. praporu BGS (spolkové ochrany hranic). Stejně tak se hlídala činnost všech jednotek v zadaném pásmu průzkumu, tj. zájmovém prostoru nadřízené divize.

Průzkumné roty na armádní úrovni byly rušeny mezi prvními, takže činnost skončila už v únoru 1991. Po uzavření pracovišť se jednotka přesunula zpátky k útvaru do Janovic. Ten byl ovšem jako celek zrušen na podzim téhož roku.

Spolupráce při postihování cílů průzkumu byla hlavně s 19.rrrtpz Milíře, 20.rrrtpz Aš a 71.rpr ZU Kladno, tj. sil a prostředků 19. a 20. divize a útvaru vyššího stupně z Kladna. (Všechny je najdete na tomto webu).

V každém případě doporučuji se tam podívat ještě před případnou úpravou, stanoviště Chodská Lhota má dodnes, 18 let (!) po opuštění, nejlépe zachovanou signálku kolem objektu. Nařídil bych sem povinnou exkurzi všem, co staví ty novodobé hrůzy v podobě ukázkových železných opon“ na Šumavě. ( Mluvím samozřejmě o té hrůze, postavené jako lákadlo na německé turisty poblíž přechodu Bučina.).

Podrobný popis tohoto odposlechového stanoviště hledejtev příslušné kapitole.

Pokud chcete na svůj web dát odkaz na toto video, použijte - prosím - tento odkaz - http://elektronicka-valka.ilcik.cz/content/video/index.php#chodska_lhota

 

 

(Zrušený) pohraniční skanzen Borovany


 

Při výjezdu z Borovan u Českých Budějovic směrem na Ostrolovský újezd najdete za tratí u domu č.p. 237 soukromý pohraniční skanzen, který v letech 1992  - 2003 vybudoval na svém pozemku pan Radomil Marek za pomoci svých přátel.. Inspirací mu bylo cestování podél české státní hranice, především pak po cestách, které lemovaly bývalé drátěné zátarasy. Vznikl tak originální skanzen který dokumentuje značení československé hranice od vzniku státu až po období železné opony“. Průvodci tedy návštěvníky seznámí s obdobím od roku 1918 do roku 1990.

První stavbou byl originální drátěný zátaras. Zanedlouho přibyl i orný pás a stínící stěna. Expozici doplnily hraniční mezníky, strážní věž a protitankové zátarasy. Postupně se objevily i názorné tabule s náčrty a fotografiemi. Hraniční stavby a překážky jsou doplněny muzeem dokumentujícím službu na státní hranici. Je zde vystavena výstroj a výzbroj pohraničníků a nechybí ani obrazový a textový materiál. O skanzen projevují zájem domácí i zahraniční turisté. Je jedním z cílů školních a rodinných výletů.

Skanzen jsem osobně navštívil v roce 2007 při jedné z nejdelších cest podél železné opony - jednoho deštivého rána jsem vyrazil z tábořiště u rybníků na České Kanadě, projel jsem přes Borovany a celé jižní Čechy a poté dorazil pozdě večer na ubytování u hráze Lipna. Muzeem mě provedl osobně pan zakladatel. Musím však říci, že mě jeho pojetí pohraničního muzea zklamalo. Klasickou signálku jsem samozřejmě znal ze svého života na pohraničních stanovištích, ale starý vysokonapěťový EZOH jsem viděl až tady. Pan Marek však z nějakého důvodu, pro mě nepochopitelného, zcela zakazoval fotografování v prostoru skanzenu. Zbytečně se tak ochuzoval o reklamní účinek turistických fotografií, horší navíc o to, že téměř celý skanzen byla taková poloamatérská "one-man-show", která zákonitě stála a padala zároveň s přítomností majitele.

Skanzen samotný je umístěn mimo obec, nicméně (tehdy) k němu byla cesta značena tak, že jsem ho našel bez problémů. Na okolních naučných stezkách po bunkrech s názvem "Totalita rozděluje", je skanzen zmíněn. Právě tato naučná stezka o ozvěnách totalitních režimů v krajině a lidech zavede návštěvníka na Borovansko v období spojeném s působením totalitních ideologií ve střední Evropě minulého století. Stezka vede podél řeky Stropnice do Ostrolovského újezdu (zelená turistická značka). Zde si může návštěvník udělat odbočku po zelené turistické značce do osady Veselka, kde najde zcela zachovalý a zrestaurovaný bunkr vzor 37. Zpět do Borovan se vrací po nově vyznačené žluté turistické značce.  Poslední zastávkou naučné stezky byl v té době soukromý skanzen železné opony pana Marka.

Prošel jsem ho ho zodpovědně celý od začátku až do konce, aniž bych tušil, že budu jeden z posledních návštěvníků.

Podle informací přímo z Borovan je pohraniční skanzen už dvě sezony zavřený (p. Marek zemřel v květnu 2008), jeho bratr Václav bydli v Nových Hradech a snaží se o přesunutí muzea na bývalý hraniční přechod do Pyhrabrucku, kde stojí prázdná budova.

Lokalizace skanzenu na letecké mapě.

Pohraniční skanzen Borovany - zimní fotoalbum

Pokud chcete na svůj web dát odkaz na toto video, použijte - prosím - tento odkaz - http://elektronicka-valka.ilcik.cz/content/video/index.php#borovany

 

 

Stanoviště NATO včasného varování Gr. Arber


 

Radar na tomto vrcholu není - v pravém slova smyslu - tím opravdovým prostředkem pro zjišťování, proměřování a následnou analýzu zachycených údajů.

Zmiňuji ho ale schválně, jako ukázku bývalého stanoviště včasného varování zemí NATO před útokem z východu.

Kontinuální kontrola vzdušného prostoru a účinná protivzdušná obrana je pro bezpečnost každé vojenské aliance zásadní. Zajišťuje ji složitý systém, který umožňuje detekci, zaměření a zničení letounů a taktických řízených střel zbraňovými systémy z moře, ze země nebo stíhacími letouny. Bylo tomu tak samozřejmě i v době studené války.

Velitelská a řídící struktura umožňující protivzdušnou obranu
zahrnovala pozemní systém řízení a uvědomování protivzdušné obrany NATO (NATO Air Defence Ground Environment - NADGE) se stanovišti rozloženými od severního Norska až po východní Turecko. Do systému byl dříve začleněn i zdokonalený pozemní systém řízení a uvědomování protivzdušné obrany Velké Británie (Improved United Kingdom Air Defence Ground Environment - IUKADGE) a systém velení a řízení vzdušného prostoru Portugalska (Portuguese Air Command and Control System - POACCS). Tyto systémy začleňují různá stanoviště, která jsou vybavena moderními radary a systémy zpracování dat a mezi sebou propojena moderními digitálními spoji. Zbraňové systémy a systémy velení a řízení tvoří společně takzvaný Integrovaný systém protivzdušné obrany NATO (NATO Integrated Air Defence System - NATINADS), jehož součástí jsou dnes i vojenské radary v České republice.

Řídící organizace NACMO (Management Organisation NACMO) systému velení a řízení letectva NATO (NATO Air Command and Control System -
ACCS
) zajišťuje strukturu pro plánování a realizaci systému velení a řízení, zabezpečujícího vzdušné operace NATO. Obykle bývá zastupováno Agenturou NATO pro řízení systému velení a řízení vzdušných sil (NACMA), nahrazuje starší pozemní systém řízení a uvědomování protivzdušné obrany NATO (NATO NADGE). Hlavní sídlo organizace se nachází v Bruselu.

Co to znamená v praxi?

I naše republika je v současnosti součástí obrovské akce (jen v první etapě cca 500 mil dolarů) "posunu" těchto typů radarů včasného varování na východ. Mají být postaveny s otevřenou architekturou a moderní spojovací technologií. Dokončení celého tzv. ACCS programu, má stát NATO (a Evropu) přibližně 1.5 miliardy Euro. V České republice slouží podobná střediska radiolokačního průzkumu na základně Nepolisy (odkaz1, odkaz2, odkaz3, odkaz4, odkaz5,mapa) a Sokolnice u Brna. (Odkaz1, odkaz2). Jsou vybaveny radary RAT-31DL (každý v ceně asi 6 miliónů dolarů). Všechny mají výbavu SELEX RAT-31DL primární 3D radary, dotazovač / SSR příjímač na používané vojenské i civilní módy 3/A/C/ včetně Mode-S, který používá civilní letecká doprava.

Radarová stanice na Velkém Javoru je původně relikt studené války. Její výstavba byla naplánována v roce 1974, postavena 1979, osazena 1981 a modernizována 1991 přehledovým radarem typu RRP 117 s dosahem cca 463 kilometrů. (Udělejte si kružnici na mapě a zjistíte, že kromě Čech a Moravy, viděli i kus Slovenska). Zároveň proběhlo doplnění o GPS stanice. Radar je vybavem fázovanou anténou a pracuje v D-pásmu (1215 - 1400 MHz výkonem přibližně 20 kW ve spolupráci se sekundárním radarem. Stanoviště je samozřejmě zabezpečeno náhradním zdrojem elektrického proudu - v případě výpadku elektřiny nabíhají do 15 sekund naftové generátory (400 kVA).

Jako sekundární radary byly nasazeny typy Siemens (1990) a MSSR (2000), umožňující civilní variantu SSR (Secondary Surveillance Radar) a vojenské kódy IFF/SIF (Identification Friend or Foe / Selective Identification Feature). Pracují synchronně s primárnám radiolokátorem, pulsní výkon záleží ma druhu použitého módu (cca do 2 kW).

MSSR 2000 I zpracuje režim ICAO Anlage 10 a STANAG 4193 částí 1 - 4 v následující podobě:
" Mode 1,2,3/A,C,4
" Mode S (level 4)
" Mode A/C/S All-Call
" Mode A/C only All-Call
" Mode 1,2,3/A,C mode interlace
" Supermode

Stavba MSSR 2000 I umožňuje jednoduché rozšíření na nový vojenský dotazovací režim mód 5. Na vrcholu jsou nasazeny i spojovací prostředky Have Quick II (30 - 200 W, 225 - 400 MHz, 100 kanálů po 25 kHz)

Obsluhu tvoří jednotka Luftwaffe (leteckých sil SRN) o počtu cca 45 vojáků, ale i vojákyň z Bayerwald Kaserne v Regen. (Abgesetzen Technischen Zug 133 - AbgTZg 133, původně AbgTZg 243). V roce 2008 oslavili 25. výročí vojáků na vrcholu Gr. Arberu.

Na konci videa (při mojí zpáteční cestě do ČR) je vidět čerstvě uvolněný přechod přes rozdělené nádraží v Železné Rudě. (Určitě znáte fotky Briana Roseho z dřívější doby, zobrazující nádraží v Železné Rudě ještě jako rozdělené).

Podrobný popis tohoto stanoviště včasného varování hledejte v příslušné kapitole.

Pokud chcete na svůj web dát odkaz na toto video, použijte - prosím - tento odkaz - http://elektronicka-valka.ilcik.cz/content/video/index.php#grarber

 

 

Hoher Bogen (Eckstein, Schwarzriegel, Det K etc.)


 

 

Pod tímto názvem bylo stanoviště obecně známé na české straně, ačkoli to není tak úplně pravda. Jedná se totiž o název celého, relativně krátkého pohoří a stanoviště se nachází na 2 jeho vrcholech.

(Jsem si vědom tohoto zjednodušení, ale vzhledem k zavedení tohoto pojmu ho budu používat i dále. Americké, francouzské a německé síly používaly buď krycí názvy, popř. ve vzpomínkách pamětníků naleznete označení pomocí Eckstein nebo Schwarzriegel, resp. Rimbach. Vrchol hřebene má několik jednotlivých vrcholů. Každá národní jednotka se ho pojmenovávala podle toho, blízko kterého se nacházela - Eckstein je americké stanoviště, Schwarzriegel německé. Rimbach je jméno posádkového města. Ostatně se tak nazývá i webová stránka veteránů z těchto stanovišť - www.rimbachvets.org *)).

Celé pohoří blízko české hranice je relativně krátké (asi 7 km), najdeme ho cca 12 km od hraničního přechodu Svatá Kateřina v oblasti Bavorského lesa. Nejvýraznější vrcholy jsou: Ahornriegel (1050 .m.n.m), Eckstein (1073 m.n.m.), Schwarzriegel (1079m.n.m), Bärenriegel (1017m.n.m) a Burgstall (976 m.n.n).

Na Ecksteinu a Schwarzriegelu se nachází radarová věž NATO a německé Luftwaffe, na Burgstallu vysílač UKV (Díky těmto objektům je masív Hohen Bogenu dobře viditelný z mnohých míst na území ČR. Při pohledu z české strany jsou na hřebenu viditelné vlevo dvě vojenské věže, vpravo civilní vysílač na Burgstalu).

Na Ahornriegel vede dvousedačková lanovka s mezistanicí. Na mezistanici je nástup na 720 metrů dlouhou letní sáňkařskou dráhu. V zimním období je tato oblast vyhledávána lyžaři, pro své kvalitní sjezdové tratě.

V létě 1957 manévry velkých částí československé a sovětské armády zneklidnily velení NATO, protože se odehrávaly poblíž 25 kilometrového pásma v říčním údolí mezi dvěma horskými pásmy, na rozhraní německé spolkové země Bavorska a (tehdejšího) Československa, vytipovaného pro případnou invazi Varšavské smlouvy přes německé území.

Taková významná vojenská aktivita znamenala vyslání ASA (Army Security Agency) jednotek k hranici. V případě krátkých cvičení (jako bylo i toto) však většinou přišly ASA jednotky pozdě, protože cvičení mezitím skončilo.

Protože velká vojenská cvičení se na obou stranách pravidelně opakovala, připravila americká strana na jaře 1958 plány pro postižení tohoto cvičení.

Podél celé hranice bylo hledáno místo, ze kterého by se dala situace kontrolovat a Hohen Bogen se svými 2 vrcholy se zdál být vyhovující - východnější Eckstein se stal místem pro umístění vojenských jednotek, nejdříve pouze dočasně (po dobu cvičení), později s trvalou přítomností.  Nejbližším přístupným místem se stává asi 4 km vzdálený Rimbach.

Eckstein byl vybrán pro jasnou rádiovou viditelnost východním směrem s převýšením asi 400 metrů. Hned v roce 1958 tam po zpevněné cestě vyrážely ASA jednotky  asi 4-5 týdnů před cvičením na české straně a odjížděly asi 2 týdny po jeho skončení.

Tento způsob postihování cvičení protivníka dočasnou (asi 3měsíční) přítomností mobilních jednotek trval v rozmezí let 1958 až 1966. Výhled z tohoto stanoviště je impozantní - za dobrého počasí jsou vidět komíny plzeňské teplárny!

I z tohoto důvodu fungoval jako systém včasné výstrahy NATO. (Spolu s kasárnami v Kötztingu s 230 muži).

Stanoviště patřilo pod správu americké ASA, německý Bundeswehr zahájil službu po americké iniciativě v roce 1961 instalací průzkumných přístrojů na stanovišti. Z výsledků pobytu amerických jednotek v okolí Rimbachu se však ukázalo, že je tam docela dobře možné (a výhodné) pobývat celoročně. Někdy na přelomu let 1966 až 1967 se Eckstein stává místem pobytu USASA FS Herzo, známého jako Oddělení K“. ("Detachment K".).

Det K zpočátku plnil taktické úkoly a i rozmístění techniky připomínalo spíše parkoviště než regulérní zpravodajské stanoviště. V roce 1967 byl komplex založen převážně na Quonset Hut barácích s okolo postavenými automobilovými přívěsy různého typu s vyjmutými koly. Celé stanoviště bylo dvojitě oplocené o velikosti přibližně 100x30 metrů, asi 50 metrů od okraje útesu. ( Quonset Hut“ je způsob rychlého ubytování lidských sil v nepříznivých podmínkách. Bližší podrobnosti si můžete přečíst třeba tady, tady nebo tady.).

Záhy však měli američtí vojáci poznat i odvrácenou stranu počasí v tomto pohoří. V zimě to bylo totiž jedno z nejchladnějších míst, na kterých sloužily v Německu jednotky ASA - větry s běžnou rychlostí 100 - 120 kilometrů za hodinu, sněhová pokrývka 180 až 240 centimetrů, tající až v květnu, navíc slunečné světlo během zimních měsíců bylo poměrně vzácné, většinu zimy bylo nahoře zamračeno - pro vojáky bylo deprimující být až 60 dní bez slunečného dne.

Podobně obtížné to bylo i s tekoucí vodou - až do roku 1975 nebyla a na pití, vaření i praní musela být vyvážena.

Němci znají turisticky okolí vrcholů velmi dobře, mohli ostatně celou dobu až téměř k němu. (Zrušena a odkloněna byla pouze turistická značka od turistické chaty Diensthütte přes vrchol Ecksteinu na vrcholovou stanici lanovky na Ahornu. Nová trasa turistické značky obchází vojenské stanoviště na vrcholu zleva, pod skalou). Češi však - mimo nás ze zpravodajské komunity - začali objevovat vojenský Bogen až po zveřejnění článku o zakoupení tohoto stanoviště mladým cukrářem Michaelem Schreinerem, který zde nyní - podle posledních zpráv - připravuje Muzeum studené války. Zpřístupněna má být většina prostorů, včetně protiatomového krytu v podzemí a odposlechových pracovišť. Na vrcholu vysoké věže má stát kavárna. A to všechno prý už v roce 2010!

Podrobný popis tohoto odposlechového stanoviště hledejte v příslušné kapitole.

Pokud chcete na svůj web dát odkaz na toto video, použijte - prosím - tento odkaz - http://elektronicka-valka.ilcik.cz/content/video/index.php#hoherbogen

 

 

Poledník (Mittagsberg)


 

Je též nazýván Polední hora a nachází se 7 km jižně od Prášil. Návštěvníkům se nabízí za dobrého počasí nádherný výhled prakticky na celou šumavu a Bavorský les.

Bylo jasné, že vzhledem k ideální poloze Poledníku si ho brzo všimnou i vojáci zvláštních útvarů. Určen pro odposlech hlavně rádiových prostředků potenciálního protivníka vykrýval“ hlavně jižní a jihovýchodní směr.Podobně jako jiné vrcholy hor podél státní hranice s Bavorskem, byl vybrán armádou pro plnění úkolů odposlechu hlavně rádiových prostředků potenciálního nepřítele v jižním a jihovýchodním směru.

Poledník i s okolím byl téměř 20 let tabu pro veškerou veřejnost, místní obyvatele nevyjímaje. Důvodem bylo umístění strategicky významného vojenského zařízení, které bylo na přelomu 60. a 70 let na vrcholu vybudováno.

Jeho relativní nepřístupnost je způsobena velkou vzdáleností bývalého hraničního pásma.  Po roce 1990 vojsko objekt opustilo, objekty byly zbořeny a věž byla z rozhodnutí správy šumavského národního parku nákladem 10,5 mil. Kč přestavěna na rozhlednu.

Podobně jako na jiných stanovištích, první průzkumné úkoly se plnily z polních“ podmínek - stanů a všelijakých dřevěných automobilových nástaveb, přikrytých maskovací sítí.

Brzy však začala i výstavba logistického zabezpečení jednotek na vrcholu - budovy a nová betonová věž. Věž v této podobě však už téměř nikdo nezná, protože vypadala úplně jinak, než v pozdějších letech. Na betonovém skeletu trupu věže vyrostla hranatá nástavba místností pro umístění analyzačních a rádiových prostředků. Z vnitřku trupu vycházel dokola nástavby i ochoz pozorovací hlásky (PH 204) vojska PVOS.

 

Z různých důvodů proběhla na vrcholu dalšíá přestavba věže do jiné podoby - zmizela hranatost, nahrazena oblostí nového anténního prostoru, zcela měnícího charakter věže. Tato přestavba, zcela měnící siluetu věže, začala asi roku 1964 a vydržela prakticky - s malými změnami - až do konce existence vojáků na Poledníku. Všimněte si, že jak se stavba na vrcholu podstatným způsobem změnila. Zcela zmizela hranatá anténní nástavba, nahrazená 3 patry samostatných anténních prostor, úpravou prošel i kryt pozemního anténního prostoru. Jeho původní ostré hrany byly v horní části zaobleny a zvětšeny tak, že v nich mohla lépe stát auta s technikou. Zodolněním“ prošel i vnější plášť budov, protože Poledník se svým klimatem patří mezi nejtvrdší kopce z hlediska životních a pracovních podmínek. Sněhová pokrývka zde běžně dosahuje i více než 2 metrů, proto se v některých letech používala pro jízdu na vrchol pásová vozidla.  Velké sněhové srážky vedly v některých letech k tomu, že nemohla být ani průběžně proplužena cesta na vrchol a do budovy se vcházelo oknem v prvním patře. Běžně se stávalo, že cesta musela být proplužena sněhovou frézou a nahoru se vjíždělo jakýmsi tunelem s nafoukaného sněhu, občas i pěšky, když PV3S zůstala zafoukaná a utopená“ ve sněhu.

Rádiová rota ZU (patřící Zbirožákům, potažmo tedy ZVO v Táboře) měla vyčleněnu posádku v kasárnách v městečku Kašperské hory, spolu s jinými vojenskými útvary. Na Poledníku sloužila pouze celodenní směna, která se po skončení služby vracela do posádky. Celodenní směna byla posilována - podobně jako například na Čerchově - ostatními příslušníky roty v normální pracovní době.

Podobně jako jiné stanoviště, i Poledník měl svého vlastníka“, tj. vojenský útvar, kterému byl kopec svěřen do péče a který zodpovídal za jeho údržbu a součinnost jednotek od různých útvarů na stanovišti. V tomto případě to byl průzkumný prapor 15. motostřelecké divize z Vimperka.

Vynikající příjmové podmínky a výhodná poloha stanoviště vedly ke spolupráci nejen mezi stanovišti, ale i mezi státy východního bloku. Jak si můžete přečíst v kapitole o spolupráci bývalých socialistických zemí, byl i Poledník jedním z takových kooperujících“ stanovišť s krycím názvem TOPAS“. Kromě už naznačené vojenské spolupráce musela být některá stanoviště využívána i pro spolupráci ministerstev vnitra. Důkazy nám poskytuje například autor Hubertus Knabe ve své práci West Arbeit des MfS“ (o protizápadní činnosti ministerstva bezpečnosti NDR, odkazy na knihu - link1, link2, link3) zveřejňuje i mapu známých stanovišť, která s německými spolupracovala v rámci bratrské“ pomoci socialistických zemí. (Pod názvem Rubín se tam dá najít i Čerchov, pod názvem Topas je tam Poledník).

V červnu 2010 jsem měl tu čest účastnit se již několikátého srazu záložáků z Poledníku ročníku 1973-1975 pod pracovním názvem "Pokud dojedu, dojdu nebo se doplazím na Poledník, tak ještě žiju!". Děkuju všem zúčastněným za nádherný zážitek pospolitosti po tolika letech, věc dneska už nepříliš často vídanou! Opět se v praxi potvrdila teorie, že slušný vojenský kolektiv i po tolika letech jen tak něco nerozdělí...

Podrobný popis tohoto odposlechového stanoviště hledejte v příslušné kapitole.

Pokud chcete na svůj web dát odkaz na toto video, použijte - prosím - tento odkaz - http://elektronicka-valka.ilcik.cz/content/video/index.php#polednik

 

 

Tišina


 

 

Tímto stanovištěm uzavírám místa působení rádiových rot průzkumných praporů příslušnách divizí ČSLA. Rádiová rota na Tišině tehdy patřila k 1.průzkumnému praporu Vú3288 Podbořany. Celkem tam sloužilo cca 15 vojáků základní služby a 6 vojáků z povolání.

Na úvodních snímcích je vidět budovu roty, fotografovanou ze stožáru hlásky PVO. (Věž nebyla už v 80. letech bezpečná, přesto všechna tato fota jsou právě focena z jejiho vrcholu. Hláskaři vykonávali svoji funkci ze země. Stanoviště měli poblíž GAZů66, které jsou na videu také vidět).

První snímky patří hřišti na tenis, v zimě mladými vojáky upravenému na kluziště. Hřiště bylo i osvětleno 3+3 dřevěnými sloupy naproti sobě, spojenými ocelovým lanem a na nich zavěšenými světly.

Na dalších snímcích je vidět ubikace hláskařů PH156 (levá část domku, v pravé byli ubytováni absolventi VKVš, vykonávající fukce velitelů čet). Na většině snímků je vidět i pečlivě udržovaná cestička okolo stanoviště. (Ke konci už signální stěna většinou nefungovala, takže její úkoly přebírali strážní, fyzicky obcházející okolo plotu).

Na jednom snímku je vidět i vojáky, uklízející střechu budovy od sněhu, protože pod jeho tíhou by mohlo dojít k prolomení střechy.V druhé polovině 80. let také probínalo zateplování budovy, instalace nosných latí. V posledním období (od roku 1988) se na ně potom připevňovaly plastové bílé obklady a tmavý gabřinec u hlavního vchodu na rotu. (To jsou ty bílé, poničené obklady na budovách).

Na úplně posledním "historickém" snímku je zachyceno typické pracoviště pro odposlech sítí provozovaných v anglickém jazyce, někdy z poloviny 80. let. Tehdy se postihovaly pohraniční vrtulníkové hlídky na strojích AH-1 a OH-58, patřící k americkému 2.LOPu a jejich komunikace s řídícím střediskem Rester Centre. K tomu sloužil menší samostatný VHF přijímač. S dvěma většími UHF přijímači byly sledovány letecké rádiové provozy ve výcvikovém prostoru Grafenwöhr. (Např. transportní vrtulníky UH-1 a dopravní letouny C-130).Na snímku je ještě vidět nezbytný magnetofon B700, telefon pro spojení s operačním důstojníkem a vpravo na zdi vyvěšený seznam frekvencí, používaných protivníkem. V té době byla na Tišině 2 pracoviště "americká" a 1 "německé"- pro odposlech hlídek BGS, tehdy na vrtulnících Bo-105. Současně tedy sloužili vždy 3 operátoři.V době velkých cvičení NATO se posilovalo o 1-2 pracoviště podle potřeby.

První část videa ze současnosti je postavena na fotografiích z cizích zdrojů, dokumentujících aktuální stav vnitřních prostor v budovách a především relativní pořádek okolí budov - tehdy se ještě o prostor někdo - alespoň částečně staral. Poslední část videa je z let 2006 (díky, Martine!) a 2007, kdy jsem bývalé stanoviště navštívil já osobně. Měl jsem problém vůbec nafilmovat okolí budov, totálně zarostené travou a využívané snad pouze pro ustájení zvířat, jak je ostatně na snímcích vidět. Jedinou využitou částí bývalého stanoviště je stožár hlásky PVO, který slouží telekomunikačnímu operátorovi. S výhodou byla využita elektrická přípojka a výška stožáru. Všechno ostatní postupně zarůstá travou a lopuchy.

Podrobný popis tohoto odposlechového stanoviště hledejte v příslušné kapitole.

Pokud chcete na svůj web dát odkaz na toto video, použijte - prosím - tento odkaz - http://elektronicka-valka.ilcik.cz/content/video/index.php#tisina

 

 

Kasárna Mariánské Lázně - Hamrníky


 

Hamr je – stručně a laicky řečeno – kovárna na vodní pohon. Vodní pohon byl velkým pomocníkem při namáhavé kovářské práci. Dubový buchar (kobyla), jímž hamerníci opracovávali železné výkovky, vážil běžně kolem 150 až 300 kilogramů a dokázal kovat rychlostí až 150 úderů za minutu.

 

Kasárna Hanrníky (Autorem videa je redakce městské mariánsko-lázeňské televize. Video naleznete zde - zdroj1, zdroj2). Bylo natočenono na podzim 1999, kdy budovy kasáren ještě stály a byly "pouze" středem zájmu zlodějů barevných kovů. Daleko horší stav ukazuje dolní animace.

 

Vzniklo opravdu jméno dané oblasti podle vodního hamru? Pojďme se trochu podívat do historie Hamrníků….

Hamry se stavěly blízko hutí a v nich vyrobené železo zpracovávaly. Byly to vlastně velké strojní kovárny. Bez jejich pomoci by naši předkové nedokázali získat technicky upotřebitelné kujné železo. Najdeme podobné zařízení v blízkosti Mariánských lázní?

Podle Topograficko-statistického slovníku Čech (1870) od Jana Ortha a Františka Sládka tvořily Hamrníky (HAMMERHÄUSELN a HAMMERHOF tj. Hamrníky a Hamerský dvůr) ves dominikální, s 31 domy, 252 obyvateli německé národnosti. Katastrálně i politicky patřily pod obec úšovice, stejně tak i pod jejich farní obec. Hamrnický zámeček pochází z roku 1708. V té době se zde nacházel poplužní dvůr, závod na vyrábění kamenných lahví ve Flaschenhütte (Skláře). Později, v roce 1878 se uvádí 37 domů, 269 obyvatel, katastr obce 231,7 ha, čistý výnos 1647, 5 zlatých, 1 kůň, 113 krav, 5 sviní, 4 včelstva. Patřil pod katastr úšovice. Za druhé světové války nebyly Mariánské Lázně žádným vojenským centrem. Podobně jako za první světové války tu byly vojenské lazarety, v nichž si léčili svá zranění vojáci z front. Nedaleké civilní letiště SKLÁŘE (Flaschenhütte) bylo však přeměněno na vojenské letiště a zřízena tu letecká škola pro vojenské piloty. Používalo se převážně cvičných letounů typu STORCH (Čáp). Při letišti byly postaveny dřevěné baráky.

V Hamrnických kasárnách byl umístěn v padesátých letech dělostřelecký pluk. V roce 1958 se stěhoval do kasáren v Sokolově a místo něho přišel jiný útvar. Nás to zajímá proto, že po vzniku radiotechnického pluku ve Zbirohu a obsazení Dyleně tady byl umístěn také jeho odloučený prapor. Zde ubytovaní vojáci, vyčlenění pro Dyleň, byli později, v době normalizace, posíleni o vojáky ze staré roty pod Havranem, která musela ustoupit rozšiřovanému hraničnímu pásmu. Po roce 1985 se zbirožský radiotechnický pluk rozšířil na brigádu sloučením s útvarem rádiového odposlechu z Litoměřic. Na webech proto najdete vzpomínky vojáků z obou útvarů, VU7495 i VU6174.

(Zdroj nebo připravovaná stránka VU6174 třeba zde. Služba přímo v Litoměřicích je popsána odlehčenou formou zde.)

Jak je vidět na snímku v textu kapitoly, obě roty byly v Hamrníkách pouze odloučené a z hlediska logistického zabezpečení se musely spoléhat na místní pluk. Po roce 1990 byly kasárna opuštěny, zprvu ještě stráženy, ale nakonec zůstaly prázdné a volně přístupné. Zatímco posledních deset let probíhala neplodná jednání ministerstva obrany s jinými ministerstvy o předání kasáren městu, byly kasárny totálně rozkradeny až rozebrány včetně střech. Hamrnická kasárna vojáci opustili po roce 1991 a přestože se objevovaly snahy o jejich využití, objekt nepřetržitě chátral. Ačkoli byl do opuštěných kasáren vstup přísně zakázán, neodolaly prázdné budovy nájezdům vandalů a nejrůznějších zlatokopů počátku devadesátých let, kteří z bídně střeženého areálu odnesli všechny cennější části. Obnažené a zdevastované objekty pak velice rychle podléhaly nepříznivým vlivům počasí. Právě kvůli špatné statice budov a z toho pramenících obav o zdraví a životy občanů, protože kasárna se v polovině 90. let stala útočištěm bezdomovců a bezplatnou skládkou odpadu, se radnice odhodlala k jejich demolici.

Nový strategický partner Geolink také předpokládá získat na revitalizaci kasáren dotaci z prostředků Evropské unie a Ministerstva pro životní prostředí. Jedná se o sumu zhruba 120 milionů korun. Přesto se ještě v listopadu 2009 objevují na elektronickém tržišti poptávek a nabídek poptávky na provedení „Revitalizace a regenerace brownfields – kasárna Hamrníky“ s předpokládanou hodnotou demoličních prací 30 miliónů korun. (Podrobnosti k usnesení rady jsou zde). Jak si některé společnosti představují revitalizaci prostoru bývalých kasáren Hamrníky: link1, link2, link3, link4.

Podrobný popis tohoto odposlechového stanoviště hledejte v příslušné kapitole.

Pokud chcete na svůj web dát odkaz na toto video, použijte - prosím - tento odkaz - http://elektronicka-valka.ilcik.cz/content/video/index.php#hamrniky

 

 

Průzkumná technika ve vojenském technickém muzeu Lešany


 

Vojenský historický ústav Praha má několik poboček,například Armádní muzeum Žižkov, zaměřující se hlavněna historii prvního (1914-1918), druhého (1939-1945) a od února 2003 i třetího protikomunistického odboje, historii československé armády 1918-1939 a persekuci příslušníků čs. armády po únorovém státním převratu v roce 1948. Vedle zbraní je zde vystavena řada unikátních dobových stejnokrojů, praporů, řádů, vyznamenání a rovněž osobních památek na čs. presidenty a přední představitele čs. armády.

Další pobočkou je Letecké muzeum Kbely, kde se expozice muzea vztahuje bezprostředně k historii československého a českého letectví, zvláště vojenského. Pro srovnání zde jsou vystaveny také vybrané typy světově významných letadel a kromě toho i množství leteckých motorů, součásti draků letounů, výzbroj, výstroj, uniformy, prapory, vyznamenání a další památky, které se vztahují k historii československého a českého letectví.

Třetí - a pro nás nejdůležitější část - tvoří Vojenské technické muzeum v Lešanech. V současné době ji tvoří více než 700 historických tanků, kanónů, motocyklů, obrněných, nákladních a osobních vojenských vozidel, raketová technika, spojovací a ženijní prostředky a logistický materiál pocházející z období od roku 1890 až do současnosti. Sbírky jsou široké veřejnosti prezentovány v devíti halách, pod šesti přístřešky a na volném prostranství. Rozsahem a složením svých sbírek, v nichž je zastoupen nejeden světový unikát, se toto muzeum řadí mezi nejvýznamnější evropské instituce svého druhu. Unikátní je zejména sbírka československých vojenských dopravních prostředků (tanků, motocyklů, nákladních a velitelských automobilů) z období 1918 - 1939 a kolekce kanónů systému škoda. Z období studené války mezi jedinečné exponáty patří raketová technika a také tanky (jak z výzbroje Varšavské smlouvy, tak z výzbroje NATO).

Pro naše účely je důležité, že - kromě už zmíněné techniky - se na odstavných plochách nachází i několik průzkumných prostředků.

V první řadě je to zástupce kompletu KRTP-86 TAMARA, představovaný anténním stožárem HAB. Podle vojenského poznávacího čísla vozidla jde o stožár, patřící do soupravy bývalého 78. radiotechnického praporu ZU z Klenčí pod Čerchovem, konkrétně z pravého boku jeho stanoviště. (Havran, později Kříženec). Na veřejnosti přístupné ploše je vystavován pouze tento jeden anténní nosič, jestli mají v depozitu i další části, včetně kontejnerů, netuším.

Dalším vystavovaným exponátem, který by vás mohl zajímat, je průzkumný bezpilotní prostředek VR-3 REJS, jehož kapitolu na webu teprve připravuji.